Pondělí 27. 1. 2020–neděle 2. 2. 2020
Jak jste se dočetli v předcházejícím týdnu, paní doktorka mi v pátek nasadila antibiotika, která jsem musel brát celý pátý týden. Z toho důvodu jsem na tramvaje mohl koukat jen z okna bytu svých rodičů, kde jsem byl na neschopenku umístěn. Dostávalo se mi zde královské péče mé maminky (ano, ta samá, která mi připravuje svačinu pokaždé, když zrovna jezdím linku do Řep). Abych vás nezklamal, rozhodl jsem se přesto i tento týden napsat, i když trochu jinak, než byste možná čekali.
Andrée Aciman
Říká vám něco jméno egyptského spisovatele? Andrée Aciman napsal předlohu úspěšného filmu Call Me By Your Name, česky Dej mi své jméno. Ten byl natočen v roce 2017 italským režisérem Luca Guadagnino, převážně v severní Itálii. Do našich kin se film dostal v roce 2018 a sklidil pozitivní odezvu. Velkým lákadlem je právě prostředí samotného snímku. Přenádherná severní Itálie se neokouká ani v dlouhých záběrech na místní krajinu. Doplňte k tomu poutavý příběh a solidní obsazení kvalitními herci a úspěch je zaručen.
Po zhlédnutí snímku jsem zvažoval přečíst originální knihu a mít tak srovnání a možná i částečné doplnění děje o části, které se do filmu nevešly. K mému potěšení si knihu pořídila moje spolužačka Klára a přečetla ji jedním dechem. „To si musíš přečíst,“ říká mi a knížku mi ještě před Vánoci v podstatě vnutí. Neví však, že je knížka na mém seznamu již nějakou dobu.
Dle očekávání, knížka je oproti filmu o dost detailnější. Jelikož ve filmu v podstatě chybí narativ, nelze přenést neuvěřitelné množství niterných emocí hlavního hrdiny Ellia. Kniha se dále liší v některých lokacích, finální výlet ústředního páru se odehrává v Římě, což mě poňouklo toto město brzy opět navštívit. Třešničkou na dortu je pak závěr, který nabízí o dost více informací, než ukáže film. Tomu se dá ale rozumět. Filmaři chystají pokračování.
Z tohoto důvodu autor Aciman nezahálel a napsal pokračování s názvem Find Me. I když jsem se těšil na knižní předlohu oblíbeného filmu, knižní pokračování bylo mou hlavní motivací se oběma díly prokousat. Co se s ústředním párem děje po prvním společném létě mi vrtalo hlavou delší dobu.
Aciman v této knize volí jiný, za mě přístupnější styl psaní. První kniha vypráví přibližně na 200 stranách příběh jedné postavy nebo dejme tomu páru. Ve stejně dlouhém pokračování už jsou děje obsažené tři. Kratší formát dává emocím prostor zapůsobit a lépe v něm autor doručí myšlenku. Na rozdíl od první knihy pasáže nenudí, ale krásně doplní každou dějovou linku. Všechny tři se navíc proplétají. Fanoušci lační po pokračování vztahu mezi dvěma muži budou ze začátku zklamaní, chce to vydržet a druhá půlka objasní význam celé první pasáže věnované heterosexuálnímu páru jim dvěma blízkému.
Proč tohle píšu? Asi protože je to po dlouhé době kniha, u které jsem si naprosto užíval práci autora a několikrát vyřkl přání: „takhle bych chtěl taky umět psát.“ Možná taky proto, že pro mnoho čtenářů může být jedna nebo druhá kniha stejnou inspirací jako pro mě. Anebo proto, že se dnes o knihách mluví méně, přednost mají aktuální seriály a filmy na Netflixu. Jenže když ležíte s antibiotiky v posteli, koukat se celý den na televizní obrazovku prostě nejde. Zkuste knihu. Zkuste Call Me By Your Name. A dejte mi vědět, jestli se vám také líbí. Za týden už o tramvajích.
Newsletter
Pokud vás mé články baví, rád vás budu o nových informovat e-mailem. Zároveň se s vámi rád podělím i o další zajímavosti.