Rok tramvajáka – 2. týden

Pondělí 6. 1. 2020

V pondělí na mě vyšlo turnusové volno. Jelikož se mi podařilo na konci roku zapomenout napsat si požadavky na nový rok, tak v tento den jsem směnu z volna nedostal. Nějak jsem navíc po novém roce zjistil potřebu nakoupit několik věcí do domácnosti od drogerie po nějaké zásoby potravin. Volného dne jsem využil k setkání s kolegy z bývalé práce na ministerstvu. Po společném obědě jsem ještě strávil nějaký čas v jejich nové kanceláři a diskuzi nad změnami, které zde probíhají. Chci s vámi sdílet alespoň fotku krásného výhledu z kanceláří na Staroměstském náměstí.

Úterý 7. 1. 2020

20/8 – 142 km

Úterý bylo náročné. První ranní směna po nějaké době bývá problém. I když jsem šel spát brzy, nenaspal jsem svou denní dávku dle potřeby. Nástup v Motole v 5:40 znamená, že vstávám ve 4:30. Přicházím do výpravny krátce po půl šesté. Jelikož si nesu vlastní rozpustnou kávu, beru si pouze klíče a mířím rovnou na vůz. Ve výpravně v Motole nemáme automat na vodu jako je běžné na konečných, pouze vodu z vodovodu a rychlovarnou konvici, o kterou je po ránu zájem a dělají se zde fronty. Říkám si, že kafe tedy počká na Barrandov.

Rychlým pohledem do not (desky s jízdním řádem a další administrativou) zjišťuju, že se na Barrandově moc nezdržím a kafe možná nestihnu. Jedu tedy z Motola přes Anděl na Barrandov, kde se dle očekávání pouze projedu smyčkou a pokračuju na Divokou Šárku. Cestou si však uvědomuju opravdu velikou únavu a silnou potřebu kávy, abych se mohl plně soustředit. Poslední kilometry na Divokou Šárku si raději zapínám tolerovanou hudbu v kabině a musím říct, že mě to pomáhá až neuvěřitelně. Do toho se rozednívá a káva na konečné již dokončuje proces probuzení.

Za tuto směnu mě čekají celkem 4 kola na lince 20 se dvěma přestávkami. Obě na Hradčanské, tedy provedené kolegy z vozovny Vokovice. Až na pokračující klouzání, na které jsme si první týden v lednu již zvykli, probíhá směna poklidně. Na Zlíchově mi řidič automobilu po zaparkování otevírá dveře do profilu tramvaje. Okamžitě však reaguje na zvonek a rychle je zavírá. Má štěstí, opět k němu ze svahu kloužu a dveře by letěly s námi. Na Hradčanské předávám tramvaj kolegyni a jdu se posadit na střídací bod ve vestibulu metra. Když se mi přestávka pomalu blíží ke konci, všímám si na DORISu (dopravní a řídící informační systém pro tramvaje), že je má tramvaj údajně stále v zastávce Nad Džbánem. Výpravčí situaci kontroluje: nahlášená závada dveří. To nám to pěkně začíná.

Při předání vlaku zpět mě kolegyně informuje, že mě na Barrandově bude čekat tzv. rychlá rota (technici tramvají v autě, kteří pohotovostně jezdí k poruchám tramvaje). Pohledem na zpoždění a čas obratu na konečné zjišťuju, že moc času na opravu dveří mít nebudou a snažím se tedy cestou nahnat cenné vteřiny, jak to jen jde. Jet pouze s pěti dveřmi je ale samozřejmě náročnější, cestujícím trvá výstup/nástup o něco déle. Na Barrandově k mému překvapení nikdo nečeká a na dotaz mi dispečer hlásí, že aktuálně nejsou volné vozy rychlé roty, snad prý na Šárce. Super, říkám si, opět bude mé problémy s vozem muset řešit řidič z Vokovic při svačině. Nakonec se ozývá dispečer zpět, že rovnou domluvil výměnu vozu a to v příštím kole ve směru na Barrandov.

Po druhé svačině na Hradčanské tedy mířím na Smíchovské nádraží. Informuji cestující o nutnosti přestoupit do vlaku před námi. Jelikož se jedná o mou první výměnu vlaku, jsem trochu nervózní. Jsem rád, že potkávám známou tvář motolského depáka, který mi se vším poradí a předává klíče od nového vlaku. U kabiny se ještě zastaví nějaký pán, cestující, a chválí mě za dobré informování. To mě moc potěší a částečně uklidní. K mému překvapení je tramvaj asi z poloviny tak plná jako před Smíchovem. Buď mi už cestující nevěří a radši přestupují na autobus, nebo jich opravdu jelo tolik pouze sem. No nic, vyrážíme vzhůru.

Zbytek směny (poslední kolo) probíhá bez komplikací. Náhradní vlak má trochu jiný ruční řadič s menším odporem, takže si musím po pár metrech zvyknout. Při střídání pak své „strasti“ sdílím kolegyni, která je ráda, že předávám již funkční stroj. Při mém odchodu se však objeví další problém. Nejdou zavřít dveře kabiny. Pomáhá blízko stojící kolega výpravčí Petr a radí vypnutí a zapnutí jističe, což závadu vyřeší. To je tedy den. Hádám chladné počasí dveřím našich tramvají nesvědčí.

Středa 8. 1. 2020

Středa je můj školní den. Po Vánocích tedy první. Plán byl jasný. V 9 hodin škola začíná, pak mám hodinovou přestávku a následně druhou hodinu toho dne se stejnou vyučující. V úterý večer jsem se však viděl se svými přáteli a nakonec se dostal ke spánku až v pozdních večerních hodinách. Při kontrole hodin po probuzení zjišťuju, že půl devátá odbila a já tedy první hodinu nestíhám. Naštěstí mi zanedlouho zvoní telefon a dostávám zprávu od svého kamaráda. Náhradní program je na světě a škola se tedy nekoná. Tak snad příště.

Čtvrtek 9. 1. 2020

Další šejdrová směna z volna. Tentokrát bez přestávek na Andělu, ráno i odpoledne mě čeká běžná linka.

9/18 – 36 km

Jako první nastupuju na jedno kolo na lince 9. Původně jsem očekával, že se do Řep podívám jak při výjezdu, tak při zatažení. Zanedlouho zjišťuju svůj omyl: zatahovat budu rovnou ze Spojovací.

Jedno kolo je pohodová ranní část šejdra. Směna je rozumně dlouhá jen díky času na výjezd a zatažení do vozovny. Po výjezdu z vozovny slyším hlášení dispečera o vadném vlaku ve smyčce Sídliště Řepy. Žádá vlaky, které nejsou za tímto vlakem tedy na neprůjezdné koleji, aby se vydali po jiné, volné koleji. Ta bohužel není touto dobou žádná. V ranní špičce má každá linka v Řepích svou kolej: 9, 10 i 16. Rychlým pohledem zjišťuji, že se opět jedná o vlak T6. Mrzí mě, že jsou s nimi poslední dobou takové problémy. Zřejmě jim nedělá dobře střídavé zimní počasí. Naštěstí je závada rychle vyřešena a provoz obnoven.

Při cestě ze Spojovací do vozovny mě překvapí milé setkání. Na Hotelu Golf, zastávku před mou výstupní zastávkou, nastupuje předními dveřmi můj bývalý spolužák Vítek. Říkám mu, že ho moc daleko nesvezu, ale rád alespoň jednu zastávku. Dlouho jsme se neviděli, tak jsem rád, že při kontrole před zatažením prohodíme alespoň pár slov.

16/5 – 87 km

Po krátkém šlofíku a příjemném obědě nastupuji na Andělu na odpolední část: dvě kola na lince 16 a zatažení do vozovny Motol. Linku 16 mám z víkendu již dobře naježděnou, takže nemám žádný problém na trati. Ta místa, kde si musí člověk dávat pozor, tedy kontroluji a jinak jedu relativně pohodově. Na lince je dost času. Jak jsem říkal minulý týden u linky 10, která sdílí většinu trasy právě s linkou 16, dá se zde jet krokem a stále být na všech zastávkách napřed. Mám to štěstí, že ještě dostávám 50-ti minutovou přestávku na Palmovce a na Lehovec se tedy podívám pouze jednou.

Druhé kolo při cestě na Palmovku mě ale nepříjemně překvapí několik světelných křižovatek. Už v prvním kole jsem zjistil, že ve stejný čas jako linka 16 přijíždí do zastávky Flora z centra linka 15. Ta má od Olšanského náměstí světelnou přednost. V druhém kole však pouštím nejprve auta souběžně jedoucí, linku 15, chodce kolmo přecházející, pak linku 11 a tak strávím na křižovatce skoro dvě minuty stání. Fajn, sice jsem ze Šumavské odjížděl na čas, na Želivského už to jen tak tak stíhám do tří minut (standardní tolerance zpoždění). Za zastávkou v křižovatce Želivského další překvapení. Opět zde mám cyklus vysledovaný, ale co se zde stane je nad moje chápání. Stojím, načtený a žádající odbočení vlevo. Po chvíli jede v protisměru ZLEVA tramvaj linky 11. Říkám si: proč jsem nemohl jet také? Než stihnu vymyslet nějaký důvod, jede zleva proti mně tramvaj linky 10. Tak tohle už je vážně moc. Proč mám zase stát na světlech téměř dvě minuty, když už jsem mohl dvakrát jet?

Korunu tomu dala křižovatka u Nákladového nádraží Žižkov, kde mě pro změnu předjela tramvaj linky 9 a já se tak opět zdržel i na další křižovatce: Ohrada. Suma sumárum na Palmovce zpoždění 6 minut. Divíte se, že vám tramvaj přijela pozdě? Obviňujete řidiče? No většinou za to nemůže.

Pátek 10. 1. 2020

V pátek jsem opět chtěl vzít směnu z volna před víkendem a jelikož u nás v Motole byly směny zaplněné zavolal jsem na Žižkov. K mému potěšení souhlasili a dali mi volnou ranní směnu na lince 24.

24/10 – 122 km

Příjemná směna s nástupem v 5:20 znamenala, že jsem se do vozovny dostal z Vinohrad pohodlně 11kou. Navíc dvě přestávky na Palmovce, to je opravdu VIP směna.

Přicházím do výpravny, moc se zde neohřeju a radši rovnou mířím na vůz. Dostávám totiž dle očekávání soupravu T3R.P, se kterou jsem měl běžnou směnu od zácviků pouze jednou. Chci si vše dobře připravit a zkontrolovat. K mému překvapení se mi vrací spousta úkonů, které jsme dělávali na vozech RP ještě v kurzu, a s vozem nemám sebemenší problém.

Co už si z kurzu moc nepamatuji je výjezd z vozovny Žižkov. Od kurzu jsem zde byl jen jednou. Poprvé to navíc bylo na druhé straně vozovny čili opačným směrem než dnes. Ještě jednou zvažuji, jestli jsem udělal vše, co je třeba. Když v tu chvíli koukám na čas: za minutu odjezd z vozovny. Rychle utíkám ven otevřít vrata haly a vydávám se po dvoře. Naštěstí se dívám pod sebe a všimnu si výhybky, ktera by mě namísto ven poslala čelem zpět do vozovny. Musím tedy ven, ručně ji přehodit. To už zprava vyjíždí další vlak a do vozovny se snaží dostat zatahující noční vlak. Polil mě pot a je mi to hrozně trapné. Naštěstí mě všichni nechali projet a já zpoždění cestou na Březiněveskou dorovnám.

Zbytek směny je pohodový. Kolega Jakub měl pravdu. Na lince 24 je všude dost času a já si tedy tuto denní linku (provoz cca 6-20 v pracovní dny) užívám. Přijde mi však, že vůz T3R.P zkrátka neumím řídit tak dobře jako ty pro mě běžné. Přes křížení je těžké najít správný okamžik, kdy je třeba sešlápnout pedál jízdy, aby byla rychlost více méně konstantní. Kromě jednoho nepřehození výhybky z Masarykova nádraží na Bílou labuť, kde jsem musel zastavit pomocí magnetů se nic zajímavého nedělo. Alespoň ne po trase mé linky. Vůz předávám na Palmovce žižkovské kolegyni v půl třetí a rychle utíkám domů nakrmit a připravit kočky na víkend. Chystám se totiž na víkend za kamarády do Berlína a vlak odjíždí už za dvě hodiny.

Vše nakonec dopadlo úspěšně a já sedím ve vlaku. Až tam zjišťuji události pátečního večera. Jsem v šoku snad čím dál více, jak vycházejí na povrch fakta o nehodě na Pohořelci, kdy do vozu 15T nacouvala souprava T3SU. S kolegou, který mi informace tlumočí přes telefon se shodujeme, že takový pocit nechceme nikdy zažít: tu bezmoc, že se proti vám řítí tramvajový vlak a vy nevíte, co to s vaším vlakem, vámi a cestujícími udělá.

Sobota-neděle 11.-12. 1. 2020

Berlin

Jak jsem již avizoval, tento víkend užívám volno v Berlíně a musím říct, že mám opět na cestování hrozné štěstí. I když chladno, je v Berlíně nádherné počasí, polojasno a jelikož to není má první návštěva, spíše než turistiku si užívám procházky po tomhle vibrantním městě a společnost svých přátel. Pro úplnost přidávám výběr několika svých, hlavně šotoušských fotografií.

• 

• 

• 

• 

• 

• 

Shrnutí

Druhý týden je za námi. Na události byl opět stejně bohatý jako ten první. I když jsem se původně bál, že nebudu mít o čem v těchto příspěvcích psát, opak je pravdou. Naopak, rád bych byl pro příště ještě o něco stručnější, tak doufám, že se mi to podaří a vám se budou další zážitky číst ještě lépe. Opět budu rád za každou zpětnou vazbu, tak mi neváhejte napsat. Děkuji za přízeň!

Tento týden jsem řídil celkem 5 různých vlaků, 6 vozů a najezdil celkem 387 km. O téměř sto více než v týdnu předcházejícím.