Čas letí a já si začínám uvědomovat, že blog stojí déle, než by bylo vhodné. Důvod je prostý: karanténa a následné omezení provozu mělo za následek to, že nedostávám zdaleka tolik směn, jak jsem byl ještě před koronou zvyklý. Musel jsem nalézt alternativní aktivity, abych zaopatřil své výdaje. Tím pádem nebylo ani tolik o čem psát a ani kdy. V příštích týdnech bude tedy blog vycházet ve formě double feature. Dny, kdy neřídím, budu zestručňovat do pár odstavců, abyste se rychle dostali k tomu nejdůležitějšímu: co se děje na směně pražského řidiče tramvaje.
Týden 18
Na začátku týdne je i přes pokračující karanténní omezení program nabitý. Kromě spousty práce do školy se mi daří se setkávat i s přáteli ve formě jeden na jednoho (dle bezpečnostních opatření). Takto vyrážíme s kolegou Robertem na asi 20 km procházku po Praze, s Jakubem se pak podívám na linku 18 a s Vendy si užíváme pěkného počasí s kávou z mé oblíbené kavárny Dos Mundos na Korunní.
Káva s Vendy 
Procházkou po Praze 
Na návštěvě na lince 18 
Krásný den a ozdobená 9380
Fotografie v galerii jsou vlastní tvorby.
Čtvrtek 30. 4. 2020
Už se však nemůžu opět dočkat do práce. Navíc na mě vyšla odpolední linka 22, kterou jsem si teď moc oblíbil.
22/29 – 99 km
Linku 22 střídám v zastávce Karlovo náměstí směrem na Vypich. Dnes jezdím krátkou verzi linky. Krátké stání na Nádraží Strašnice a přestávky čerpám na Vypichu. Tam to mám moc rád. Vlak můžu odstavit a jít se posadit do místní odpočívárny, kde si lze v automatu pořídit kávu a drobné občerstvení. Je zde dokonce i mikrovlnná trouba, takže si řidič může ohřát něco k snědku.
První kola se s linkou sžívám, ještě neznám dobře jízdní řád, abych vše stíhal a zároveň ostatní vlaky neblokoval. Kritický úsek pro mě je mezi kontrolními body Národní třída a Královský letohrádek. První dvě kola sem přijíždím s asi 3 minutovým zpožděním. Musím se pak snažit uhánět na Malovanku, aby mě nepředjela linka 25. To by se cestující, kteří cestují na Bílou horu, zbytečně zdrželi. Jedno kolo se mi to povede. Druhé na ně pro změnu kolegu počká. Jsem spokojený.
Na pořadí 22/15 proti mně jezdí kolegyně Vendy a podaří se nám několikrát za směnu zamávat si. Rád jezdím linky společně s kamarády. Člověk se pak těší, že cestou uvidí známou tvář, což se tedy v Praze běžně stává i neplánovaně, ale teď během karantény je tomu trochu jinak.
Směna probíhá poklidně, nicméně večer začíná plánovaná výluka na trati, kdy nebude průjezdný úsek I. P. Pavlova – Karlovo náměstí. Z toho důvodu přede mě vjíždí do obratiště Radošovická vlaky výlukové linky 32. Ty zablokují celou smyčku a já tak zůstávám stát v ulici V Korytech. Snažím se alespoň pomoci situaci tím, že ukazuji autům a autobusům, zda je z druhého směru volno a mohou projet. Jinak by se taky mohlo stát, že se ucpe ulice Průběžná.
Když se vlaky linky 32 rozjedou, zůstávám na Radošovické jako poslední linka 22 před zatažením do vozovny. Jak jsem avizoval, nemohu jet po standardní trase na Karlovo náměstí. Zatažení tedy vede Vršovickou až na Albertov a přes Výtoň a Anděl do domovského Motola.
Směna na kterou jsem se těšil několik dní se neobešla bez komplikací, což vlastně vůbec ničemu nevadí. Nakonec to byl záživný den a směna rychle utekla. Na další si teď budu muset více jak týden počkat.
Týden 19
Zbytek týdne je vlastně prodloužený víkend díky pátečnímu svátku. Venku stále s rouškou testuji náš školní projekt Kafkova Praha, jedu na výlet na novou zastávku Neratovice s fenkou Melody a tak různě se poflakuji po městě. K mému překvapení začínám trochu více sportovat. Dovezl jsem si od rodičů své staré brusle a vyrážím si dát pár koleček okolo Vítkova. Stále se nenudím, stále je co dělat.
Procházka Prahou s Kafkou 
Melody v Neratovicích 
Po Korunní autobusy nejezdí, většinou 
S Melody v Kojeticích 
Na bruslích 
Tunelem pod Vítkovem
Fotografie v galerii jsou vlastní tvorby.
Sobota 9. 5. 2020
11/4 – 102 km
V sobotu si přivstanu na směnu, kterou mi plánovač přidělil za vozovnu Žižkov. K mé úlevě se však do vozovny dostanu bez problému jednou z prvních linek 11 z Jiřího z Poděbrad. Aby ale bylo po ránu trochu drama, tramvaj mi ujede. Vyrážím tedy pěšky z Jiřího z Poděbrad na Olšanské náměstí na linku 9. Tu stihnu jen tak tak a ve vozovně jsem včas.
Linku 11 znám už dobře. A vím i o jejích přednostech. Díky trase kolem Muzea, konkrétně kavárny Cafedu mám zajištěný celodenní přísun kofeinu. Ten dnes bude třeba. Ve výpravně jsem vyfasoval klíče od soupravy T3R.P.
Rozpomenout se, co všechno bych měl před výjezdem z vozovny na T3R.P udělat, je trochu výzva. Neznalý způsobům na žižkovském dvoře se vydávám na výjezd minutu před časem vrat vozovny. K mému překvapení mě ještě pozdrží nutnost přehodit jednu čepovou výhybku na cestu ven místo zpět do vozovny. Odjezd tedy stihnu o fous včas. Nic se ale neděje. Pro začátek mířím na Spojovací a tam své mírné zpoždění bez problému vyrovnám.
Celkem mě čekají 4 kola na této poklidné lince. Dnes však v kabině RPčka pociťuji jeden z prvních letních dnů. Možná i ze zvyku z moderního vozu 15T je mi v kabině až neuvěřitelné vedro. Stále neotevíráme první dveře salonu, takže průvan jedním okénkem kabiny není dostatečný.
Řidič má na lince 11 odpočinek na konečné Spořilov. Tam se za mnou zastaví kamarád Milan s obědem a já mám tedy dneska absolutní „full service“ co se týče občerstvení. Zrovna když dojídáme a chceme udělat pár fotek tramvaje, přijde z vedle stojící linky 14 kolegyně a říká: „Ti šotouši, to je verbeš! Zase mě fotili na Karláku. Ať si mě nepřejou, jestli budu viset někde na internetech.“ Radši jsme tedy počkali do jejího odjezdu. Očividně nemá s fotografy dobré zkušenosti.
Střídání má žižkovská linka 11 pochopitelně přímo u vozovny. Po čtyřech kolech a víc jak 100 km tramvaj rád přenechám kolegovi a utíkám se zchladit do nedalekého bazénu. Po dlouhé době jsem si opět rád zašlapal, ale těším se na zítřek, na svou tradiční Škodovku 15T.
Neděle 10. 5. 2020
9/14 – (jen) 115 km
Dnes je Den matek. No a já jsem vyfasoval celodenní směnu na lince 9. To znamená, že začínám kolem deváté hodiny ranní a budu si to drandit mezi Sídlištěm Řepy a Spojovací až do večerní desáté. Hezké vyhlídky.
Při příchodu k vlaku mě nemile překvapí konec naší zelené tramvaje 9366 v barvách známé banky. CVR mám rád, je to ozvláštnění v provozu a zrovna v Motole mnoho reklam nemáme. Snad nám ji brzy opět polepí něčím novým a pěkným.
Jako tradičně vedou mé první kilometry nejprve do Řep, kde je pouze 10 minutový obrat do centra. Nedělní rána jsou v centru fajn. Nejezdí auta ani mnoho cestujících. Vše se rozpoutá až po poledni. Rodiče jsou tento víkend doma. Nemohu si tedy odpustit překvapit maminku drobným dárkem. Ochotně mi nese svačinu na zbytek dne a já ji jako poděkování za veškerou starost předám kytičku, kterou jsem stihl pořídit ještě před dnešním nástupem. Šťastný Den matek!
Odpoledne mě ještě navštíví kolega Jakub zrovna ve chvíli, kdy se rozpoutá celkem silná průtrž mračen. Nemám z toho moc velkou radost. Na Spojovací totiž musí řidič skoro vždy vystupovat z kabiny, přestavit si výhybky do obratiště a to ručně stavěcím klíčem. Pro tento případ sebou vždy vozím pláštěnku.
Průtrž je opravdu nepříjmená. I s puštěnými stěrači na maximum je z kabiny velmi špatně vidět, proto raději jedu pomaleji a cestou nabírám zpoždění. Před Spojovací se však déšť trochu zklidní. Výhybku přehodím raz dva, ale cestou do kabiny se stane malér. Noha mi na kluzkých schodech sklouzne, a i když se držím rukou madla, rána je to silná. Je z toho dírka na holeni a docela dost krve, kterou se podaří zastavit. Cestou na Řepy si říkám, že to bude v pořádku, ale když si na konečné opět vyhrnu nohavici, vidím, že je to větší problém než se zdálo.
Obratem volám na dispečink, který mi u výpravčího zajistí vystřídání zálohou hned u vozovny. Kolega na mě kouká podezřívavě, zda jsem si jen nechtěl zkrátit šichtu. Když mu nohu ukážu, ochotně mě střídá a posílá do výpravny. Zde mě ještě čeká nějaké papírování a za pár minut už stojí před vraty připravený táta s automobilem. Pokud bych tu rodiče neměl, výpravčí mi zavolá sanitku. Paní doktorka mě vzala na vyšetření v podstatě obratem. Před šitím mi ještě vypláchla ránu dezinfekcí ze stříkačky, což byl asi nejnepříjemnější pocit za hodně dlouhou dobu. Ale přežil jsem. Teď budu asi pár dní muset zůstat doma.
Závěr
Za dva týdny jsem se tedy dostal na tramvaj jen třikrát. Jeden den jsem však výjimečně jezdil na soupravě T3R.P za vozovnu Žižkov a celkem najezdil 316 km.