Řidič pražský – 3. stránka – Cesta k řízení tramvaje

Rok tramvajáka – 2. týden

Pondělí 6. 1. 2020

V pondělí na mě vyšlo turnusové volno. Jelikož se mi podařilo na konci roku zapomenout napsat si požadavky na nový rok, tak v tento den jsem směnu z volna nedostal. Nějak jsem navíc po novém roce zjistil potřebu nakoupit několik věcí do domácnosti od drogerie po nějaké zásoby potravin. Volného dne jsem využil k setkání s kolegy z bývalé práce na ministerstvu. Po společném obědě jsem ještě strávil nějaký čas v jejich nové kanceláři a diskuzi nad změnami, které zde probíhají. Chci s vámi sdílet alespoň fotku krásného výhledu z kanceláří na Staroměstském náměstí.

Úterý 7. 1. 2020

20/8 – 142 km

Úterý bylo náročné. První ranní směna po nějaké době bývá problém. I když jsem šel spát brzy, nenaspal jsem svou denní dávku dle potřeby. Nástup v Motole v 5:40 znamená, že vstávám ve 4:30. Přicházím do výpravny krátce po půl šesté. Jelikož si nesu vlastní rozpustnou kávu, beru si pouze klíče a mířím rovnou na vůz. Ve výpravně v Motole nemáme automat na vodu jako je běžné na konečných, pouze vodu z vodovodu a rychlovarnou konvici, o kterou je po ránu zájem a dělají se zde fronty. Říkám si, že kafe tedy počká na Barrandov.

Kafe bylo opravdu třeba. Překlep způsobil, že jsem málem vyjel z vozovny jako linka 60.

Rychlým pohledem do not (desky s jízdním řádem a další administrativou) zjišťuju, že se na Barrandově moc nezdržím a kafe možná nestihnu. Jedu tedy z Motola přes Anděl na Barrandov, kde se dle očekávání pouze projedu smyčkou a pokračuju na Divokou Šárku. Cestou si však uvědomuju opravdu velikou únavu a silnou potřebu kávy, abych se mohl plně soustředit. Poslední kilometry na Divokou Šárku si raději zapínám tolerovanou hudbu v kabině a musím říct, že mě to pomáhá až neuvěřitelně. Do toho se rozednívá a káva na konečné již dokončuje proces probuzení.

Za tuto směnu mě čekají celkem 4 kola na lince 20 se dvěma přestávkami. Obě na Hradčanské, tedy provedené kolegy z vozovny Vokovice. Až na pokračující klouzání, na které jsme si první týden v lednu již zvykli, probíhá směna poklidně. Na Zlíchově mi řidič automobilu po zaparkování otevírá dveře do profilu tramvaje. Okamžitě však reaguje na zvonek a rychle je zavírá. Má štěstí, opět k němu ze svahu kloužu a dveře by letěly s námi. Na Hradčanské předávám tramvaj kolegyni a jdu se posadit na střídací bod ve vestibulu metra. Když se mi přestávka pomalu blíží ke konci, všímám si na DORISu (dopravní a řídící informační systém pro tramvaje), že je má tramvaj údajně stále v zastávce Nad Džbánem. Výpravčí situaci kontroluje: nahlášená závada dveří. To nám to pěkně začíná.

Při předání vlaku zpět mě kolegyně informuje, že mě na Barrandově bude čekat tzv. rychlá rota (technici tramvají v autě, kteří pohotovostně jezdí k poruchám tramvaje). Pohledem na zpoždění a čas obratu na konečné zjišťuju, že moc času na opravu dveří mít nebudou a snažím se tedy cestou nahnat cenné vteřiny, jak to jen jde. Jet pouze s pěti dveřmi je ale samozřejmě náročnější, cestujícím trvá výstup/nástup o něco déle. Na Barrandově k mému překvapení nikdo nečeká a na dotaz mi dispečer hlásí, že aktuálně nejsou volné vozy rychlé roty, snad prý na Šárce. Super, říkám si, opět bude mé problémy s vozem muset řešit řidič z Vokovic při svačině. Nakonec se ozývá dispečer zpět, že rovnou domluvil výměnu vozu a to v příštím kole ve směru na Barrandov.

Výměna vadného vlaku 9388 za záložní 9342. Oba s celovozovou reklamou.

Po druhé svačině na Hradčanské tedy mířím na Smíchovské nádraží. Informuji cestující o nutnosti přestoupit do vlaku před námi. Jelikož se jedná o mou první výměnu vlaku, jsem trochu nervózní. Jsem rád, že potkávám známou tvář motolského depáka, který mi se vším poradí a předává klíče od nového vlaku. U kabiny se ještě zastaví nějaký pán, cestující, a chválí mě za dobré informování. To mě moc potěší a částečně uklidní. K mému překvapení je tramvaj asi z poloviny tak plná jako před Smíchovem. Buď mi už cestující nevěří a radši přestupují na autobus, nebo jich opravdu jelo tolik pouze sem. No nic, vyrážíme vzhůru.

Výměna vlaků v zastávce Smíchovské nádraží. Náhradní vlak na mě čekal ve smyčce Smíchovské nádraží. Jakmile mě zahlédl, najel přede mě do zastávky. Vadný vlak se potom otočil v obratišti Hlubočepy a zamířil zpět do domovské vozovny Motol.

Zbytek směny (poslední kolo) probíhá bez komplikací. Náhradní vlak má trochu jiný ruční řadič s menším odporem, takže si musím po pár metrech zvyknout. Při střídání pak své „strasti“ sdílím kolegyni, která je ráda, že předávám již funkční stroj. Při mém odchodu se však objeví další problém. Nejdou zavřít dveře kabiny. Pomáhá blízko stojící kolega výpravčí Petr a radí vypnutí a zapnutí jističe, což závadu vyřeší. To je tedy den. Hádám chladné počasí dveřím našich tramvají nesvědčí.

Středa 8. 1. 2020

Středa je můj školní den. Po Vánocích tedy první. Plán byl jasný. V 9 hodin škola začíná, pak mám hodinovou přestávku a následně druhou hodinu toho dne se stejnou vyučující. V úterý večer jsem se však viděl se svými přáteli a nakonec se dostal ke spánku až v pozdních večerních hodinách. Při kontrole hodin po probuzení zjišťuju, že půl devátá odbila a já tedy první hodinu nestíhám. Naštěstí mi zanedlouho zvoní telefon a dostávám zprávu od svého kamaráda. Náhradní program je na světě a škola se tedy nekoná. Tak snad příště.

Čtvrtek 9. 1. 2020

Další šejdrová směna z volna. Tentokrát bez přestávek na Andělu, ráno i odpoledne mě čeká běžná linka.

9/18 – 36 km

Jako první nastupuju na jedno kolo na lince 9. Původně jsem očekával, že se do Řep podívám jak při výjezdu, tak při zatažení. Zanedlouho zjišťuju svůj omyl: zatahovat budu rovnou ze Spojovací.

Na Spojovací před zatažením do vozovny. Všimněte si, že je stále ještě šero a mně již končí ranní část směny.

Jedno kolo je pohodová ranní část šejdra. Směna je rozumně dlouhá jen díky času na výjezd a zatažení do vozovny. Po výjezdu z vozovny slyším hlášení dispečera o vadném vlaku ve smyčce Sídliště Řepy. Žádá vlaky, které nejsou za tímto vlakem tedy na neprůjezdné koleji, aby se vydali po jiné, volné koleji. Ta bohužel není touto dobou žádná. V ranní špičce má každá linka v Řepích svou kolej: 9, 10 i 16. Rychlým pohledem zjišťuji, že se opět jedná o vlak T6. Mrzí mě, že jsou s nimi poslední dobou takové problémy. Zřejmě jim nedělá dobře střídavé zimní počasí. Naštěstí je závada rychle vyřešena a provoz obnoven.

Při cestě ze Spojovací do vozovny mě překvapí milé setkání. Na Hotelu Golf, zastávku před mou výstupní zastávkou, nastupuje předními dveřmi můj bývalý spolužák Vítek. Říkám mu, že ho moc daleko nesvezu, ale rád alespoň jednu zastávku. Dlouho jsme se neviděli, tak jsem rád, že při kontrole před zatažením prohodíme alespoň pár slov.

16/5 – 87 km

Po krátkém šlofíku a příjemném obědě nastupuji na Andělu na odpolední část: dvě kola na lince 16 a zatažení do vozovny Motol. Linku 16 mám z víkendu již dobře naježděnou, takže nemám žádný problém na trati. Ta místa, kde si musí člověk dávat pozor, tedy kontroluji a jinak jedu relativně pohodově. Na lince je dost času. Jak jsem říkal minulý týden u linky 10, která sdílí většinu trasy právě s linkou 16, dá se zde jet krokem a stále být na všech zastávkách napřed. Mám to štěstí, že ještě dostávám 50-ti minutovou přestávku na Palmovce a na Lehovec se tedy podívám pouze jednou.

Při čekání na odjezdový čas v obratišti Kotlářka

Druhé kolo při cestě na Palmovku mě ale nepříjemně překvapí několik světelných křižovatek. Už v prvním kole jsem zjistil, že ve stejný čas jako linka 16 přijíždí do zastávky Flora z centra linka 15. Ta má od Olšanského náměstí světelnou přednost. V druhém kole však pouštím nejprve auta souběžně jedoucí, linku 15, chodce kolmo přecházející, pak linku 11 a tak strávím na křižovatce skoro dvě minuty stání. Fajn, sice jsem ze Šumavské odjížděl na čas, na Želivského už to jen tak tak stíhám do tří minut (standardní tolerance zpoždění). Za zastávkou v křižovatce Želivského další překvapení. Opět zde mám cyklus vysledovaný, ale co se zde stane je nad moje chápání. Stojím, načtený a žádající odbočení vlevo. Po chvíli jede v protisměru ZLEVA tramvaj linky 11. Říkám si: proč jsem nemohl jet také? Než stihnu vymyslet nějaký důvod, jede zleva proti mně tramvaj linky 10. Tak tohle už je vážně moc. Proč mám zase stát na světlech téměř dvě minuty, když už jsem mohl dvakrát jet?

Korunu tomu dala křižovatka u Nákladového nádraží Žižkov, kde mě pro změnu předjela tramvaj linky 9 a já se tak opět zdržel i na další křižovatce: Ohrada. Suma sumárum na Palmovce zpoždění 6 minut. Divíte se, že vám tramvaj přijela pozdě? Obviňujete řidiče? No většinou za to nemůže.

Pátek 10. 1. 2020

V pátek jsem opět chtěl vzít směnu z volna před víkendem a jelikož u nás v Motole byly směny zaplněné zavolal jsem na Žižkov. K mému potěšení souhlasili a dali mi volnou ranní směnu na lince 24.

24/10 – 122 km

Příjemná směna s nástupem v 5:20 znamenala, že jsem se do vozovny dostal z Vinohrad pohodlně 11kou. Navíc dvě přestávky na Palmovce, to je opravdu VIP směna.

Přicházím do výpravny, moc se zde neohřeju a radši rovnou mířím na vůz. Dostávám totiž dle očekávání soupravu T3R.P, se kterou jsem měl běžnou směnu od zácviků pouze jednou. Chci si vše dobře připravit a zkontrolovat. K mému překvapení se mi vrací spousta úkonů, které jsme dělávali na vozech RP ještě v kurzu, a s vozem nemám sebemenší problém.

Připravená kabina vozu T3R.P před výjezdem

Co už si z kurzu moc nepamatuji je výjezd z vozovny Žižkov. Od kurzu jsem zde byl jen jednou. Poprvé to navíc bylo na druhé straně vozovny čili opačným směrem než dnes. Ještě jednou zvažuji, jestli jsem udělal vše, co je třeba. Když v tu chvíli koukám na čas: za minutu odjezd z vozovny. Rychle utíkám ven otevřít vrata haly a vydávám se po dvoře. Naštěstí se dívám pod sebe a všimnu si výhybky, ktera by mě namísto ven poslala čelem zpět do vozovny. Musím tedy ven, ručně ji přehodit. To už zprava vyjíždí další vlak a do vozovny se snaží dostat zatahující noční vlak. Polil mě pot a je mi to hrozně trapné. Naštěstí mě všichni nechali projet a já zpoždění cestou na Březiněveskou dorovnám.

Za zvěčnění děkuji autorovi @czech_transport

Zbytek směny je pohodový. Kolega Jakub měl pravdu. Na lince 24 je všude dost času a já si tedy tuto denní linku (provoz cca 6-20 v pracovní dny) užívám. Přijde mi však, že vůz T3R.P zkrátka neumím řídit tak dobře jako ty pro mě běžné. Přes křížení je těžké najít správný okamžik, kdy je třeba sešlápnout pedál jízdy, aby byla rychlost více méně konstantní. Kromě jednoho nepřehození výhybky z Masarykova nádraží na Bílou labuť, kde jsem musel zastavit pomocí magnetů se nic zajímavého nedělo. Alespoň ne po trase mé linky. Vůz předávám na Palmovce žižkovské kolegyni v půl třetí a rychle utíkám domů nakrmit a připravit kočky na víkend. Chystám se totiž na víkend za kamarády do Berlína a vlak odjíždí už za dvě hodiny.

EC 170: pohodlný vlak Českých drah ve spolupráci s Deutsche Bahn

Vše nakonec dopadlo úspěšně a já sedím ve vlaku. Až tam zjišťuji události pátečního večera. Jsem v šoku snad čím dál více, jak vycházejí na povrch fakta o nehodě na Pohořelci, kdy do vozu 15T nacouvala souprava T3SU. S kolegou, který mi informace tlumočí přes telefon se shodujeme, že takový pocit nechceme nikdy zažít: tu bezmoc, že se proti vám řítí tramvajový vlak a vy nevíte, co to s vaším vlakem, vámi a cestujícími udělá.

Sobota-neděle 11.-12. 1. 2020

Berlin

Jak jsem již avizoval, tento víkend užívám volno v Berlíně a musím říct, že mám opět na cestování hrozné štěstí. I když chladno, je v Berlíně nádherné počasí, polojasno a jelikož to není má první návštěva, spíše než turistiku si užívám procházky po tomhle vibrantním městě a společnost svých přátel. Pro úplnost přidávám výběr několika svých, hlavně šotoušských fotografií.

Shrnutí

Druhý týden je za námi. Na události byl opět stejně bohatý jako ten první. I když jsem se původně bál, že nebudu mít o čem v těchto příspěvcích psát, opak je pravdou. Naopak, rád bych byl pro příště ještě o něco stručnější, tak doufám, že se mi to podaří a vám se budou další zážitky číst ještě lépe. Opět budu rád za každou zpětnou vazbu, tak mi neváhejte napsat. Děkuji za přízeň!

Tento týden jsem řídil celkem 5 různých vlaků, 6 vozů a najezdil celkem 387 km. O téměř sto více než v týdnu předcházejícím.

Rok tramvajáka – 1. týden

Rok se s rokem sešel a najednou píšeme dvě čísla po sobě. 2020. Na rok 2019 budu stále vzpomínat jako na významný milník. Nikdy v životě jsem nevěřil tomu, že bych se k řízení tramvaje opravdu dostal. Dnes vím, že to byl jeden z největších kroků v mém životě.

Já s vánoční tramvají.

Autor: uživatel Instagramu @kolejovadopravacr

Začínám tento příspěvek fotkou ještě z roku loňského. Hned vysvětlím proč. Už ke konci kurzu jsem věděl, že bych rád sdílel zážitky tramvajáka v psané formě pravidelně. S tím, že jsem stále ještě studující člověk a neřídím denodenně, bylo potřeba vymyslet režim, ve kterém lze zážitky z kabiny sdílet. Logicky se nabídla varianta psát tyto příspěvky po týdnech. Dle turnusu není týden, kdy bych v práci nebyl. Občas se může přihodit nějaká dovolená nebo například povinná školní praxe, ale to bude jen pro dobro věci ozvláštnění tohoto seriálu.

Tak tady sdílím fotku z 29. prosince, kdy jsem měl to štěstí a radost řídit naší motolskou „vánočku“. Byl to pro mě den plný radosti. Potkávat tváře nadšených lidí, že jim přijela ta svítící tramvaj, a dále objektivy vždy pozitivních „šotoušů“, kteří si ochotně přeplánují svůj nedělní program, aby udělali řidiči pražskému fotku. Moc jsem si to užil, korunu tomu dal na konci směny kolega, kterému jsem tramvaj předával. Že prý jí má tento rok už počtvrté a vůbec ji nemá rád. Nojo, každý se na svět dívá jinak.

Zrovna končím svou směnu a předávám „vánočku“ kolegovi. Autor: Tobiáš Malý

30. prosince začíná první týden nového roku. Zvláštní že? Ale je to tak. Dovolte mi tedy zahájit tento seriál. Doufám, že se vám bude líbit, a já budu rád za každou zpětnou vazbu.

1. týden

Pondělí 30. 12. 2019

První týden začal tedy už v roce 2019. Pondělí jsem čerpal zaslouženou dovolenou. Přes svátky jsem se z práce dostal jen výjimečně. Z osobních důvodů jsem musel začít brát daleko více směn z volna než dříve, abych zvládl všechny své životní náklady sám. Takže mít volno a ještě mít za ten den zaplaceno se mi šiklo. Den jsem využil k relaxaci a regeneraci před náročným lednem.

Úterý 31. 12. 2019

Co se řízení v loňském roce týče, nazval bych tento den D. Veliká očekávání jak to bude ve městě vypadat. Jelikož jsem měl sám ještě silvestrovské plány, požádal jsem si o směnu odpolední s koncem do 21:30. A přesně to jsem také dostal. Směna s výjezdem z vozovny a předáním krátce po deváté hodině na Andělu. Koukám do plánu směn a vidím: linka 5. No to bude určitě průšvih, říkám si.

Pokud nejste sběhlí v linkovém vedení tramvají u nás v Praze, linka 5 projíždí úplným centrem přes Václavské náměstí. Zrovna v tento den v roce je centrum a hlavně Václavské náměstí plné lidí, kteří chtějí slavit nový rok, bouchat petardy a střílet ohňostroje do vzduchu. Když dojdu do výpravny, dozvídám se, že si tuto směnu užiju se svou oblíbenou Tatrou T6, protentokrát v soupravě. Slova výpravčího, že byla toho rána do vozovny potupně dotažena a mám si ji pořádně zkontrolovat, neberu na lehkou váhu. Vážně nemám v plánu se v tento večer s tramvají zaseknout přímo na Václavském náměstí.

Tramvaj se naštěstí pohybuje bez problémů a i když relativně pomalou rychlostí se úspěšně vyhrabala až nahoru na Barrandov. Už na Barrandově potkávám s linkou 5 svého kolegu, který mě náležitě ignoruje už pár dní, a tváří se, že mě nezná. No bezva, budu si muset dávat bacha koho dnes zdravím. S T6kou se mi řídí obecně dobře. Nemá sice přílišný výkon a brzdí daleko déle než naše další tramvaje, ale jezdí se s ní tak nějak pohodově. Reakce na řízení pákou jsou dobré a v kabině se mi vše dobře ovládá. Prostě jsme si nějak sedli.

K mému překvapení není Václavské náměstí vůbec tak plné, jak bych čekal. Na obou stranách, tedy v ulicích Vodičkova a Jindřišská hlídkují policisté a už v odpoledních hodinách nepouští směrem k náměstí nikoho kromě tramvají a složek integrovaného záchranného systému. To, že na vedle nich stojících cedulích se zákazem vjezdu je výjimka pouze pro IZS a ne pro tram, nikdo neřeší. „To pro tramvaje neplatí,“ říká mi policista. Aha, tak jedu dál.

Snad jediný nepříjemný fakt na celé silvestrovské směně jsou všudypřítomné petardy. Řidič nikdy neví kdy a kde to najednou bouchne, což je velký zásah při soustředění se na provoz. Navíc i tramvaj může někdy „bouchat“ a je potřeba toto sledovat než se stane nějaké železniční neštěstí. Jezdím si městem pohodlně, jízdní řád relativně stíhám, jen plánuji, že opravdu musím končit podle času při předání na Andělu. Musím se ještě dnes dopravit za Prahu na silvestrovskou párty a poslední autobus odjíždí ve čtvrt na jedenáct.

Silvestrovská linka 5

Poslední kolo mířím z Ústředních dílen DP na Anděl a vše vypadá dobře. Najednou v zastávce Olšanské náměstí mi nenastupuje zelená linka (indikace úspěšného zavření všech dveří a signál k tomu se rozjet). Kontroluju situaci a zjišťuju, že zadní dveře druhého vozu se nezavřely. Dle slov cestujících se o to dveře pokusily, ale nedovřely se. Nastupuje mírná panika, upřímně jsem problém s dveřmi na T6 ještě neřešil, takže nevím ani přesně kam sáhnout. Naštěstí za mnou zastavil kolega s linkou 9, říkám si, že bude znát T6. Kromě nás v Motole má vozy T6 ještě Žižkov, se kterými linku 9 sdílíme. Řidič mě informuje, že je Hloubětinský, tak ho alespoň poprosím, ať mi dveře zkusí dotlačit při zavírání.

To se naštěstí povedlo, dveře zamykám zvenku kličkou a po deseti minutovém zdržení (spočítejte si jak dlouho trvá běžet podél celého vlaku od zadních dveří do kabiny) se rozjíždím vstříc střídání. Informuju ještě dispečink a na hlavním nádraží ještě jednou běžím dozadu označit dveře nálepkou „Technická závada dveří“. To je tedy patálie, poslední kolo! Na Andělu tlumočím kolegovi pokyny dispečinku, má se pokusit dveře restartovat a pak je informovat, zda byla závada odstraněna – jak se toto provádí stále netuším, v poklopu dveří jsem žádný čudel nenašel. Musím se zeptat zkušenějších kolegů ve vozovně.

Vystupuju tedy z tramvaje a zjišťuji vzniklé škody na mém načasovaném plánu. Na Andělu jsem byl s osmi minutovým zpožděním, takže tramvaj, kterou jsem chtěl jet, už odjela. Stále však stíhám poslední autobus, pokud se na pouť vydám metrem. Neváhám ani vteřinu a utíkám. Vše naštěstí dobře dopadlo. Já si silvestrovskou noc užil do syta a silvestrovskou směnu očividně jakbysmet.

Středa 1. 1. 2020

Upřímně jsem po silvestrovské párty za volno nakonec rád. Co vám budu povídat, jít do práce za dvojnásobný příplatek je velmi lákavé, ale když jsem šel spát ve 2 ráno, tak i ta odpolední směna by bývala byla náročná. Zůstávám tedy spokojeně u své sestry a je mi dobře. Jelikož vím, že půjdu spát pozdě, píšu ještě svému kolegovi Jakubovi z Pankráce, zda si nechce čtvrteční směnu prohodit. On se vždy rád podívá na jiné linky a já se alespoň o chvíli déle vyspím.

Čtvrtek 2. 1. 2020

17/144 – 6x 11,2 km

Jako téměř každý den se Jakubova šejdrová směna (to jest dělená na ranní a odpolední část) skládá z přestávek v Braníku a na I. P. Pavlova. V 7:44 tedy nastupuji na střídacím bodě Nádraží Braník, kde fasuji plán svačin na celé dopoledne. Čeká mě 6 koleček Nádraží Braník–Levského–Nádraží Braník. Zní to sice strašně, ale jednou za čas je taková směna moc fajn. Člověk si zde relativně odpočine, nikam nespěchá. Mít ji ale každý den jako Jakub bych rozhodně nedával.

Mila je jiná a tahle tramvaj je zelená?

Toho dne je ráno opravdová zima, říkám si, že asi vážně přichází do Čech zimní počasí. 5 stupňů pod nulou a já čekám na každou tramvaj na zastávce jako běžný cestující, v průvanu. Ještě navíc jsem si omylem nechal přes Nový rok služební zimní kalhoty ve výpravně v Motole a tak mi mrzne zadek v naší letní variantě uniformy. Navíc je taková zima, že nám v Praze opět namrzají troleje a lítají od nich při průjezdu jiskry.

6/106 – 4x 9,1 km

Po krátké polední pauze se pak přesouvám na I. P. Pavlova. Na střídacím bodě v Lublaňské ulici opět fasuji lístek s rozpisem pořadí a vozů a vyrážím na zastávku. Nejprve potkávám při střídání dvě moc milé kolegyně, se kterými prohodím pár slov a pak už vyrážím na Bruselskou a dále na Kubánské náměstí, kde se otočím a dojedu zpět na I. P. Pavlova. Úsek I. P. Pavlova–Bruselská–Otakarova běžně nejezdím, protože jako vozovna Motol běžně neobsazujeme denní linky 6, 11 a 23. Je to tedy fajn změna, ale první kolo jedu raději opatrně.

První kolo přestávek s vozem 8500, ke kterému lze připojit pluh.

Mezi druhou a třetí svačinou řidičů mám navíc svou bezpečnostní přestávku a jelikož moc nevím, kam se dá stihnout za půl hoďky na I. P. Pavlova zaběhnout, volím variantu Burger King. Dle obrazovky ve výloze stále platí výhodná nabídka na 9 ks nuget, tak si říkám, že to otestuju. Pro zajímavost: před lety jsem pracoval v McDonald’s, takže jsem kuřecích nuget za život snědl celkem hodně! K mému překvapení mi obsluha sdělí, že akce už skončila a ve výloze nabídka určitě není. No nemám náladu to řešit, nicméně slečna trvá na tom, že se podíváme, kdo má pravdu. Potupně tedy uznává, že já a ještě navíc mi dává naší slevu DPP -15 % se kterou jsem vážně nepočítal. Dobrá tedy.

Zbytek směny už je poklidný, dojezdím svá 4 kola a spokojeně odcházím domů. Občas je fajn vystřídat prostředí/linky, které člověk jezdí. Potkal jsem zase jiné kolegy než ty z naší nebo spřátelené žižkovské vozovny a projel jsem vozy, na které se na našich směnách většinou nedostanu. Přidávám ještě souhrn ujetých kilometrů za první směnu v novém roce a řízené vozy:

Ranní část 67,2 km
4x Škoda 15T (9245, 9265, 9269 a 9241)
2x Škoda 14T (9157 a 9138)

Odpolední část 36,4 km
1x Tatra T3R.P (8500+8501)
2x Tatra T3R.PLF (8266+8568 a 8259+8571)
1x Tatra KT8D5.RN2P (9066)

Pátek 3. 1. 2020

V pátek mám jen krátkou šejdrovou směnu asi 6 hodin. Dostal jsem ji z volna a výpravčí slibovali, že tu krátkou odpolední část ještě prodlouží, ale mně to nevadilo v tomto stavu, alespoň jsem byl v pátek brzy doma.

10/5 – 51 km

Ráno si dojdu do výpravny pro desky a klíče a připravuji se na výjezd s linkou 10 směr Sídliště Řepy. Pak jedno kolo na lince a následné zatažení zpět do vozovny Motol. Jelikož se naše vozovna skládá asi z 90 % z vozů Škoda 15T je celkem jasné, co za vůz pravděpodobně dostanu. Všechno funguje jak má a já tedy vyrážím směr Řepy. V Řepích na mě čeká milé překvapení. Moje drahá maminka mi nachystala svačinu, abych při té čtyř hodinové směně neumřel hlady. To je poklad! Obratištěm jedu po střední koleji a předjíždím tak pauzující kolegy, kteří si zrovna položili sedačku a dočerpávají přerušený spánek.

Na lince 10 je hromada času. Všude. Hlavně tedy ve všední dny se opravdu dá jet od Anděla až na Vinohrady maximálně 30 km/h a stejně je člověk všude včas. Překvapuje mě, že u takto krátké směny mám ještě půl hodinový oddych v Ďáblicích. Čas tedy použiji ke čtení a svačení. Při výjezdu z nástupní zastávky Sídliště Ďáblice mám snad jediný konflikt toho dne a to s cestujícím, kterého přivřely dveře v automatickém režimu. Automatický režim používám běžně na frekventovaných a nástupních zastávkách. Poslední dobou jsem si ho oblíbil tak, že s ním jezdím v podstatě trvale.

Trik je v tom, že stačí zmáčknout tlačítko dveří a i zavírající se dveře se opět otevřou. Ještě je možné přerušit laserové čidlo v dolní části dveří, kudy by procházela noha nastupujícího cestujícího. Pán však mezi dveře strčil ruce a pak na mě do kabiny křičel, že jsem asi de*il. No já v tu dobu uklízel zbytek svačiny do skříně, tak jsem mu jen vysvětlil, že na dálku ty dveře nezavírám a že to dělá automat. Omluvil se.

S vozem 9387 jen projíždím smyčku Sídliště Řepy

V Řepích se opět neohřeju a projíždím si opět smyčku po volné střední koleji směrem do vozovny. Jelikož jsem opravdu hodně unavený, rozhodl jsem se do Řep vrátit a prospat se u rodičů. K mé smůle sousedi stále ještě po dvou měsících nedokončili rekonstrukci bytu a zvuky vrtaček a kladívek se ozývají s typickou panelákovou ozvěnou. Naštěstí brzy skončí a já se uložím k asi dvou hodinovému spánku. Po společném obědě s mamkou si jdu Na Knížecí pro další, tento týden již třetí lístek s rozpisem přestávek dnes Anděl-Barrandov-Anděl a na zastávce Anděl z centra si jdu chytit svůj vlak.

12/128 – 2x 13,6 km

Toho dne nám začali silničáři solit silnice a věřte mi, takhle hodně jsem se s tramvají ještě neklouzal. Jak s prvním vozem T3R.P, který mi přiveze kobyliský kolega, tak s naší Škodou 15T v druhém kole. Obzvlášť s prvním vlakem jedu radši pouze 30 km rychlostí mezi Andělem a Smíchovským nádražím. Za ním není vyšší rychlost stejně povolena.

Až na neustále klouzání a sypání pískovačů probíhá vše standardně. V prvním kole se kvůli zpoždění předcházejícího řidiče na Barrandově jen otočím, v druhém kole taktéž ale spíš kvůli vlastní pomalé jízdě přes Smíchov.

Při zpáteční cestě na Anděl mě čeká ještě jedna patálie. Tou dobou už vládne v Praze tma a před zastávkou Zlíchov mi najednou zpoza dodávky vjede před tramvaj zadek vozidla SUV. Jelikož zrovna jedu asi 50 km rychlostí, začínám okamžitě brzdit a to i pomocí magnetů. Řidička okamžitě reaguje na doprovodný zvonek a to tak, že zastaví. Ano, zastavila, ale zadkem vozidla stále v profilu (cestě) tramvaje. Proto musím vůz kompletně zastavit, což se podaří asi 1 m od vozidla. Na další zvukový signál už tedy slečna popojíždí zpět do parkovacího místa a my můžeme pokračovat. Cestujícím se naštěstí nic nestalo.

Suma sumárum v pátek jsem se svezl se třemi vlaky.

Ranní část 51 km
1x Škoda 15T (9387)

Odpolední část 27,2 km
1x Tatra T3R.P (8540+8541)
1x Škoda 15T (9317)

Sobota 4. 1. 2019

16/10 – 114 km

Opět se na mě usmálo štěstí a já dostal směnu z volna. Směna byla odpolední, tzv. polonoc, čili s koncem po dvanácté v noci. Tato dokonce s koncem po jedné hodině ráno v 1:04. Jedná se o poslední zatahující linku 16, která jede z konečné Lehovec směr vozovna Motol těsně před půlnocí.

Čekala mě opět klidná směna. Asi se opakuji, ale je to reakce na opravdu velmi hektický prosinec, kdy všichni někam spěchali, a subjektivně bylo více nehod a dalších mimořádností v provozu. Směnu jsem si užil dvojnásobně, protože na obou koncích linky 16 bydlí mí známí, kteří si našli čas mě přijít pozdravit. Navíc jsem poprvé vyzkoušel náhradu stravy Manu, kterou mi přenechal kolega Filip. Je to celkem šikovný způsob jak se najíst na konečné, kde máme vždy k dispozici pitnou vodu. Podle doporučení jsem si „kaši“ doplnil ještě o čerstvě vymačkanou šťávu z citronu a dobře si pochutnal.

Celkově se mi sobotní směna „za tmy“ (už při nástupu v 16:16 bylo slunce za obzorem) líbila. Jen na poslední cestě z Lehovce mě překvapil solící vůz, který přede mnou projel většinu Korunní ulice a já se tak opět klouzal. Doklouzal jsem naštěstí bezpečně až do vozovny.

Neděle 5. 1. 2020

Neděle byla opět dnem volna. Měl jsem tak čas navštívit rodinu a udělat konečně něco pro své studium.

Shrnutí

Tohle byl můj první týden roku 2020. Doufám, že se vám příspěvek líbil. Budu rád za zpětnou vazbu jak na formu tak obsah článku. Proto neváhejte zanechat komentář, nebo mi napsat zprávu na Instagramu. @ridicprazsky

15 tramvajových vlaků, 19 vozů, v roce 2020 zatím najeto 295,8 km.

Kurz – 10. týden – velké finále

A je to tady. Konec kurzu. Poslední týden byl celkově hektický. V pondělí nás čekalo opakování a organizace tohoto týdne. Zároveň k nám přišla návštěva z oddělení vytváření jízdních řádů. Dověděli jsme se, že při ideálním počtu 12 kurzistů jsme rozděleni napůl mezi dva dny státních závěrečných zkoušek ve středu a ve čtvrtek. Zkusili jsme si také identifikace základních závad ke zkoušce.

Úterý bylo tedy posledním dnem jízd, kdy jsme mohli opakovat znalosti potřebné ke státní závěrečné zkoušce. Ale to nebylo všechno. Abychom měli možnost nahlédnout do historie Dopravního podniku, u kterého jsme již během kurzu zaměstnaní, vzali nás instruktoři do muzea ve Střešovicích. Bylo moc fajn společně vyrazit za poznáváním, stala se z nás kurzistů celkem dobrá parta. Dokonce si už píšeme i na Facebooku!

V muzeu jsem byl naposledy jako malý kluk a moc jsem si to nepamatoval. Díky znalostem načerpaným z kurzu už ale byla prohlídka o dost zajímavější, bylo skvělé porovnávat vozy mezi sebou a udělali jsme si i pěkné fotky.

Dobová reklama lákající na den pražských dopraváků a s nabídkou zaměstnání

Státní závěrečná zkouška

Středa byla pro první půlku z nás dnem D. Státní závěrečná zkouška se skládá ze tří částí. Nejprve se píše písemný test složený ze všech tří předcházejících zkoušek tedy předpisů, techniky a organizace dopravy. Druhou částí je simulace závady na voze T3R.P, její diagnostika a postup opravy. V této části jsme už všichni seděli na cvičném voze a po jednom vstupovali do přední části vozu a odpovídali na otázky. Poslední a nejdůležitější částí je samozřejmě jízda. Na voze jsme všichni společně a každý jde řídit na 20 minut ukázku své jízdy. Instruktor, který je členem zkušební komise (zbytek je vedení vzdělávání, pracovník z centrály DP a úředník drážního úřadu) oznamuje další trasu jízdy. Je potřeba dodržovat všechny předpisy a jet plynule jako s cestujícími. Hlavní je nejet špatnou trasu, pokyny jsou dávány podle linek, takže je kurzista už musí perfektně znát.

Sraz několika cvičných vozů v obratišti Špejchar

Nebudu vás dlouho napínat. Ve středu jsme uspěli všichni. Po zkoušce jsme si jeli vyzvednout oprávnění k řízení tramvajového vlaku na magistrát. Čtvrtek se až tolik nevyvedl. Jeden kolega bohužel sjel z trasy a musel zkoušku opakovat v pondělí. Naštěstí úspěšně. Naše první půlka zatím ve čtvrtek odešla do Ústředních dílen fasovat uniformy a ještě jsme si mohli jeden den zajezdit s cvičnou tramvají.

Na fasování uniforem je potřeba se dobře připravit. Dvě velké tašky jsou minimum.

Pátek už byl příjemný. Dostali jsme všechny osvědčení o ukončení kurzu. A zároveň svůj harmonogram zácviků bez cestujících. Poté jsme se všichni rozprchli směrem do svých vozoven, zde jsme se seznámili s našimi vedoucími a dostali naplánované další zácviky, už s cestujícími. O prvním týdnu po kurzu vám napíšu už brzy. Máte se na co těšit.

Kurz – 9. týden

Co vám budu povídat. Poslední postupová zkouška byla pro většinu kurzu největším strašákem. Tramvajová síť v Praze má asi 600 zastávek, 25 denních a 9 nočních linek. Tohle všechno se po kurzistech chce umět.

Pilné studium je v kurzu třeba (foto vlastní)

Než se ale k pátku dostaneme, čekaly nás ještě další cvičné jízdy. V pondělí jsme měli kvůli Martinově absenci v předešlém týdnu opět jízdy na voze 14T, aby se na něm alespoň jednou během kurzu mohl svézt. Shodli jsme se, že se nám oběma líbil zatím nejvíce ze všech. V úterý jsme se už podruhé svezli na voze 15T a přeci jen byla jízda lepší než napoprvé. Mám pocit, že jsme prostě měli až příliš vysoko posazené očekávání a teď jsme do toho šli s tím, že se chceme s vozem co nejvíce sžít, a to se podařilo.

Nejzajímavějším dnem celého týdne ale byla překvapivě středa, den bez jízd. Byli jsme totiž pozvaní na prohlídku na centrálním dispečinku DP. V jednom dni jsme se seznámili s plánovači směn a s dispečery, kteří přijímají a zpracovávají hlášení od řidičů. Cítím k tomu týmu velký respekt, protože jsem za těch pár minut stihl zaznamenat, že jejich práce není vůbec jednoduchá a musí zvládnout řešit i několik událostí zároveň. Bylo skvělé vidět i na druhou stranu, komu to vlastně přes tu mušli v tramvaji volám a jak s mým hlášením dispečeři pracují.

Starší foto z provozního dispečinku DP, (autor: DPP, zdroj: Metro.cz)

Ve čtvrtek byl opět den jízd a my měli pro změnu opět netradiční vůz, tyristorku T3M. Hybrid mezi starými zrychlovači a novými T3R.P byl pro nás spíše zábavným zpestřením. Tolik těchto vozů v Praze už nemáme a pokud se na něj dostaneme jednou za rok, tak budeme rádi.

Občas se ty cvičky na Vápence štosují. Asi potřebují doplnit palivo!

Obávaný pátek je tady. Všichni si na poslední chvíli vyměňujeme moudra ohledně toho, jak si zapamatovat zastávky v odlehlých částech Prahy jako jsou Modřany nebo Libeň. Zkouška probíhá dle očekávání. Máme za úkol vyjmenovat trasu linky po zastávkách. Na vybraných křižovatkách jsme dotázání vyjmenovat všechny linky, které daným místem projíždí včetně těch nočních. Pár dotazů k tarifu PID a smluvním přepravním podmínkám a hotovo. Byl jsem venku ani ne za 20 minut, snad nejrychleji ze všech frekventantů. Uspěli jsme úplně všichni, což mi udělalo ohromnou radost. Abychom měli tento den ještě o něco pestřejší, navštívil nás ve vozovně Pankrác první sériově vyrobený vůz T3 připravený na komerční jízdu (má fotografie exteriéru a interiéru níže). Tomu říkám milý konec úspěšného týdne.

Kurz – 8. týden

První postupová zkouška úspěšně za námi znamenala, že nás hned za týden čeká druhá. I když stále nervózní, všichni jsme se do dalšího týdne pustili s vervou. Jednalo se totiž o týden nejnabitější na různé typy vozů. Po dlouhých týdnech na T3R.P jsme každý den nasedli na jiný typ vozu.

Týden probíhal ve stále stejném režimu: 3 dny jízdy, 1 den opakování a 1 den zkouška. V pondělí jsme vyrazili daleko na východ, do Ústředních dílen Dopravního podniku, kde se nachází dočasné detašované pracoviště vozovny Hloubětín. Zde na nás čekal vůz KT8D5.RN2P (zkráceně KT). Je to vlak jako žádný jiný v pražské síti. Má dvě kabiny, jednu vpředu a jednu vzadu, které jsou absolutně rovnocenné. Používá se tedy hlavně tam, kde je potřeba rychle a pružně změnit směr jízdy. Pokud zrovna neprobíhá žádná taková výluka, najdete je běžně v provozu a poznáte je podle krabicového, čtvercového profilu a podle dveří na obou stranách vozu.

Vůz KT v obratišti Špejchar. Demonstrace průjezdního profilu vlaku v obloucích. (foto vlastní)

Vůz jsem si nezamiloval. Na rozdíl od vozu 15T nemá tak plynulé jízdní vlastnosti, obzvlášť brzdění vozu je velmi cukavé a při rozjezdu je naopak nezbytné vyklápět ruční řadič, aby byl rozjezd plynulý. KT je také první vůz s hned několika funkcemi ručního řadiče. Lze s ním například zavírat dveře cestujících nebo odbržďovat zajišťovací brzdu při rozjezdu. Standardem už je světelná a zvuková houkačka ve formě tlačítek na řadiči.

V úterý jsme nemuseli cestovat za vozem tak daleko. Čekal na nás ve vozovně Strašnice a jednalo se o vůz T3R.PLF, tak zvanou wanu. Tuto přezdívku vůz získal díky tomu, že narozdíl od klasického T3R.P má uprostřed sníženou podlahu, která umožňuje bezbariérové cestování tramvají. Důležité je ještě zmínit, že spolu s vozem KT8 mají oba tyto vozy širší průjezdní profil v oblouku, což znamená, že ne všude se vozy vejdou tak dobře, jako ty ostatní. Například u Národního divadla se ani jeden tento vlak nesmí míjet s jiným tramvajovým vlakem z důvodu hrozící kolize.

S wanou v opuštěném obratišti Dlabačov (foto vlastní)

Náš šikovný instruktor Mirek navíc zajistil, že jsme kromě tohoto vozu dostali i druhý vůz ke spřažení a měli jsme tedy možnost cestovat celý den v soupravě. S vozem se jezdí v podstatě stejně jako s každým jiným vozem T3R.P s tím rozdílem, že narozdíl od čelisťových brzd je vybaven brzdami kotoučovými kvůli své větší hmotnosti a ani zde se nevyhneme používání tlačítka k odbrzďování brzd při rozjezdu. Druhou důležitou změnou oproti klasickým vozům T3R.P je vybavení kabiny řidiče klimatizací (všimněte si na fotce výše 4 výduchů klimatizace). Benefit, který je obzvlášť v těchto letních dnech opravdu oceňován.

Středa byla dnem opakovacím. Kromě toho proběhlo ještě tzv. adaptační školení, kdy nás navštívil jeden z podnikových psychologů a povídal si s námi o naší budoucí práci. Opakování proběhlo dobře a my jsme si byli o něco jistější, že páteční zkouška bude úspěšná. Ve čtvrtek nás čekala jízda na novějším typu vozu, tentokrát Škoda 14T, které sídlí ve vozovně Kobylisy. Zajímavé na této jízdě bylo to, že jsem na ní byl sám, protože kolega Martin měl jiné starosti. Poprvé jsem si tedy vyzkoušel jízdu několik hodin sám pod dohledem svého instruktora.

Škoda 14T, konkrétně „Vymlouvačka“, na Zvonařce (foto vlastní)

Přiznám se rovnou, Škoda 14T byla zatím mým nejoblíbenějším vozem ze všech. Původně městský vlak přestavěný na tramvaj jezdí neuvěřitelně plynule. Navíc má už spoustu vychytávek, které umožňují řidiči vytvořit příjemnou a bezpečnou jízdu. Velmi rychle jsem si navykl na používání omezovačů rychlosti a tempomatu. Navíc jsem vyfasoval moc pěkný vůz jménem Vymlouvačka z nedávné kampaně DP proti černým pasažérům.

Jízdu jsem si opravdu moc užil a po krátkém opakování z techniky s mým instruktorem jsem věděl, že páteční zkouška bude v pohodě. Bylo to tak. Všichni jsme uspěli a po právu jsme to v alespoň malé skupince oslavili. Druhá průběžná zkouška za námi. Teď už se jen perfektně doučit kompletní linkové vedení se všemi zastávkami a příští pátek bude hračka.

Kurz – 7. týden

Sedmý týden se nesl ve znamení očekávání. Bylo před první postupovou zkouškou. Tou první byla zkouška z pravidel a předpisové soustavy. Nicméně už pondělní jízda přinesla milé překvapení.

V pondělí ráno jsme se s naším instruktorem sešli ve vozovně Žižkov. Zde na nás totiž čekal vůz Tatra T6. Jak já, tak Martin jsme se na něj hrozně těšili. Máme k němu od dětství kladný vztah. Vůz naprosto splnil naše očekávání. Jízda s ním byla velmi pohodlná, vůz se občas houpal jako na vodě. Jedinou chybou na kráse bylo to, že se jednalo pouze o sólo vůz a my nemohli zkoušet různé manipulace s vozy dvěma, se soupravou. Naštěstí nás vzal instruktor Mirek toto vyzkoušet do motolské vozovny ještě o pár dní dříve, než byla dočasně odříznuta od běžného provozu.

Další dny jízd nebyly až tak zábavné. Oba dva dny jsme měli nacvičování závadových situací na voze T3R.P. Jízdy jsou samozřejmě vždy zábavnější, je ale dobré být na podobné situace připravený. Navíc se trénink hodí ke státní závěrečné zkoušce. Co ale bylo fajn, byla možnost vyzkoušet si jízdu dle cvičného jízdního řádu. Náš instruktor nám jeden takový vytiskl a my měli za úkol podle něj jet. Samozřejmě jsme nevozili cestující, ale aspoň jsme si mohli zkusit ten stres, který řidič zažívá, když mu prostě jízda dle časů nevychází.

Už na učebně nám říkali, že svižnou jízdou se čas na trati nedožene. Něco na tom pravdy je. Vždy vás totiž zpomalí provoz, světla a jiné nečekané události na trati. Je potřeba ustát ten tlak a hlavně jet i nadále bezpečně. Jsem zvědavý na jízdu s cestujícími, nicméně tohle byla taková malá ochutnávka toho, co nás čeká.

První postupová zkouška

Ve středu nás v učebně čekalo opakování. Náš lektor s námi hezky prošel vše, co se od nás u páteční zkoušky očekává. Došlo i na nějaké příklady situací, které budeme před komisí rozebírat. Hlavní tedy bylo nastudovat kompletně všechny předpisy (ne slovo od slova, hlavně jde o význam) a chápat každou situaci na trati včetně různých manipulací jako jsou sunutí, vlečení atd.

Odpoledne jsme pak měli návštěvu z bezpečnostního oddělení, která nás upozornila na různé nástrahy, které nás ve službě čekají. Opět jsme byli poučeni, že nejhorší, co můžeme udělat, je dorazit na směnu s nějakým alkoholem v krvi. Věřím, že si to všichni budeme pamatovat a jsem rád, že se to v podniku bere tak vážně.

Ve čtvrtek, jak jsem avizoval, nás ještě čekaly závady na voze a pak možnost na chvíli vyjet z pankrácké vozovny. Náš instruktor nás v době neřízení zkoušel z různých předpisů a zvláštních situací, na které se mohou zkoušející ptát.

S oblíbeným cvičným vozem T3R.P ev. č. 5525. Vlevo nový systém APEX. (foto vlastní)

V pátek přišel den D. Všichni jsme plní očekávání dorazili do našich učeben, kde jsme nejprve skládali písemnou část zkoušky u PC. Jednalo se o výběr 25 otázek z celkového souboru asi 300 otázek. Celý kurz uspěl a nás tedy čekala zkouška ústní. Jelikož bylo přítomno hned několik lektorů, celé zkoušení ubíhalo relativně svižně po více skupinách. Bohužel jedna kolegyně ústní část zkoušky první den nedala. Nebudu vás ale napínat, hned v úterý na náhradním termínu předvedla, že se vše poctivě doučila, takže v kurzu pokračujeme všichni dále. Za týden nás čeká zkouška další. A kromě ní i další vozy pražských tramvají.

Kurz – 6. týden

Šestý týden kurzu řidiče je trochu jiný než ostatní. Tím, že skončil předcházející turnus a daný týden začíná turnus následující, je pro naši skupinu týden vyplněn pouze jízdami. Poprvé tedy čeká frekventanty více dnů jízd po sobě. Jediný rozdíl pro náš kurz byl červencový státní svátek, díky kterému se omezil náš týden pouze na pondělí–čtvrtek.

S cvičnou tyristorkou 5519 na barrandovské trati (foto vlastní)

Na rozdíl od jiných skupin, ta naše se v tento týden omezila na vozy T3. Přesto nebyl každý den stejný. První den jsme se totiž vypravili do ulic s vozem T3M, tzv. tyristorkou. Má trochu jiné jízdní vlastnosti než klasický vůz T3R.P, se kterým jezdíme celý zbytek kurzu. I na ten jsme tento týden nastoupili. Poslední den jsme pak opět měli jízdy se soupravou, tedy dvěma spojenými vozy, v tomto případě dvěma zrychlovači.

Na návštěvě ve vokovické vozovně (foto vlastní)

V rámci tréninků pro kurzisty z předcházejícího běhu, kteří nezvládli jízdy v rámci státní závěrečné zkoušky, jim byl přidělen náš instruktor Mirek a nám byl tedy přidělen suplující instruktor z Vokovic. Bylo moc fajn, že nás vzal na instruktáž do své domovské vozovny a my tak získali informaci o tom, jak zde funguje manipulace z první ruky. Ve Vokovicích mají vozovnu poměrně čerstvě rekonstruovanou, a i na zázemí řidičů je to opravdu vidět.

S cvičkou 5519 na rychlé přestávce v Hloubětíně
(foto vlastní)

Musím říct, že kurz se vyvíjí opravdu dobrým směrem. Po suplování jiným instruktorem jsme byli oba s Martinem pochváleni za naše jízdní schopnosti a tím pádem jsme při jízdě daleko klidnější. Kromě občasného zkoušení z teorie nám nechává Mirek volnou ruku v tom, co bychom si rádi vyzkoušeli.

Tak to se tu jen tak nestává. Klasická T3R.P se v obratišti Sídliště Barrandov setkala s tyristorkou. (foto vlastní)

Byl to celkově náročný týden, výjezdy od 6:00 znamenají vstávání před pátou hodinou ráno. Přesto to byl týden poučný a v rámci přípravy na povolání řidiče týden potřebný. Podobnou zkušenost budeme mít reálně až po kurzu, až se z nás stanou řidiči. Následující týdny nás postupně čekají zkoušky ze všech tří předmětů a následně zkouška státní závěrečná. Držte nám palce, ať vše dobře dopadne!

Kurz – 5. týden

Pátý týden kurzu byl týdnem přechodovým. Díky souběhu dvou desetitýdenních kurzů probíhaly tento týden státní závěrečné zkoušky kurzu nám předcházejícímu. Měli jsme také poslední dny standardní výuky v učebně.

Návštěva naší pankrácké cvičky v Kobylisích (foto vlastní)

Jak jsem již uvedl, pátý byl poslední týden kurzů v učebně. Od úterý do čtvrtka tedy probíhala výuka, zatímco v pondělí a pátek jsme mohli opět usednout do našich cvičných vozů.

Na výuce už se projevily blížící se termíny zkoušek ze všech tří předmětů. Měli jsme během výuky možnost vyzkoušet si, jak probíhá ústní zkouška. Opět probíhala rotace tří vzdělávacích předmětů.

Výuka předpisů v naší učebně (foto vlastní)

V pondělí během jízd chyběl jeden z instruktorů, tedy došlo k přerozdělení jeho skupiny. Kromě Martina se mnou tedy jezdil ještě kolega Petr. Bylo fajn mít zase trochu jinou posádku na naší cvičné tramvaji a ověřit si spolu s ním znalosti při zkoušení naším instruktorem.

V pátek jsme se poprvé vydali na novou zastávku Planetárium Praha na kusé koleji u Výstaviště. Bylo to relativně brzy ráno a u Stromovky bylo opravdu moc pěkně, čistý a svěží vzduch. Ten den jsme také jezdili různé trasy dle našeho uvážení. Bylo to pěkné zakončení půlky kurzu.

Na kusé koleji u planetária (foto vlastní)

Kurz – 4. týden

Jak jsem již v minulém příspěvku naznačoval, čtvrtý týden kurzu byl, jak se lidově říká, výživný. Kromě standardní výuky jsme ve středu a v pátek měli další kolo jízd.

Středa

Na středu jsme se já, i můj kolega Martin, těšili jak malí kluci. Poprvé jsme měli usednout do našeho nejmodernějšího tramvajového stroje, vozu Škoda 15T. Ten osudný den jsme jako na každou jízdu dorazili v 6 ráno do pankrácké vozovny. Zde nás čekalo seznámení s vozem. Procházeli jsme ho odzadu dopředu, od stropu po kola. Není se čemu divit, že celkově jsme seznámením strávili půlku našeho jízdního času. Poté, co jsme si vyzkoušeli všechny možné úkony spojené s vozem jsme v 10 hodin vyrazili do ulic.

Stanoviště řidiče ve voze Škoda 15T (foto vlastní)

No, asi nebude úplným překvapením, že se nejmodernější tramvaj se stařičkými Tatrovkami nedá vůbec srovnávat. Vůz je mnohem tišší, ovládání jízdy plynulejší. Co mě ovšem zarazilo, bylo to, jak neuvěřitelně blbu vzdorné ovládání této tramvaje je. Řidič vlak ovládá pomoci nejmodernějšího ručního řadiče. Ten umožňuje kromě jízdy a brzdy ovládat také zavírání dveří, zvonec, světelnou houkačku/dálková světla, aktivaci tempomatu a tzv. malé brzdy nebo vyrušení omezovače rychlosti. Je na něm zavedena i funkce mrtvý muž, která hlídá, že řidič vůz ovládá i po delší době neaktivity. Zkrátka všechno v jednom. Řidič má možnost kontrolovat situaci kolem sebe díky zabudovanému kamerovému systému, a tak najednou nahlížet až na 8 kamer rozložených uvnitř i vně vozu. Jak jsem zmínil, vůz je osazen jak tempomatem (pro jízdu po rovině nebo do svahu), tak omezovačem rychlosti. Pokud si tedy tyto funkce řidič správně nastaví, nemůže udělat chybu.

Celkově se mi jízda líbila. Místy jsem se ale už začínal trochu nudit. Přeci jen vyžaduje jízda ve starších vozech větší pozornost a schopnosti ze strany řidiče a zde to nebylo tolik potřeba. Zásadní výhodou obzvlášť v těchto letních dnech je ale osazení kabiny řidiče klimatizací. Už se tedy těším na jízdy s tímto vozem, protože jich máme v motolské vozovně nejvíce.

Pátek

Pátek byl náročný den. Ale začal už o den dříve. Ve čtvrtek jsme totiž měli standardní výuku v pankráckých učebnách. Od sedmi do patnácti hodin jsme se snažili udržet pozornost při výuce techniky, předpisů a organizace provozu. Ve 3 odpoledne nás lektoři poslali domů, ať se trochu vyspíme. Čekal nás totiž nástup na noční směnu, a to hned ten samý den o půlnoci. Nečekal jsem to, ale nakonec jsem dorazil domů a úspěšně zamhouřil alespoň na pár hodin oči.

Cvičný vůz T3R.P ev. č. 5523 připravený na noční výjezd (foto vlastní)

Před cestou na Pankrác jsem se ještě stihl zastavit pro nějakou svačinu v non-stop hypermarketu Tesco, který je posledních pár týdnů mým útočištěm. Náš instruktor nás s Martinem poprosil, ať dorazíme dříve a připravíme si vůz k včasnému výjezdu. K mému velkému překvapení se můj první noční výjezd potkal s prvním převozem cestujících. Zbytek kolegů z kurzu se totiž vezl v našem voze, který jsem řídil. Měl jsem tedy poprvé celkem 12 cestujících a byl to veliký zážitek. Samozřejmě si ze mě dělali kolegové legraci pokaždé, když se mi něco nepodařilo, přesto jsem celkem úspěšně udržel chladnou hlavu a nedopustil se žádné větší chyby.

Noční setkání cvičných vozů v obratišti Vypich

Při této cestě jsme navštívili centrální přestupní bod Lazarskou, kde jsme si ukázali, jak tento přestup pod dohledem dispečerů probíhá. Podívali jsme se také v klidu na rychlostní výhybku mezi stanicemi Hradčanská a Prašný most, resp. Vítězné náměstí a následně trénovali sunutí a vlečení provozuneschopného vozu, včetně jejich spojování a kontroly všech požadavků na takovouto manipulaci. Sunutí a vlečení jsme prováděli mezi zastávkami Malovanka a Vypich, kde se v noci objeví tramvaj jen jednou za půl hodiny.

Po těchto manipulacích už jsme se městem pohybovali sami s naším vozem. Navštívili jsme osiřelou konečnou Radlická a projeli i další části Prahy. Nakonec jsme v 7 ráno zatáhli do vozovny Pankrác a mohli vyrazit na prodloužený víkend. Celkově hodnotím tento týden za úspěšný a zároveň nejzajímavější z dosavadního průběhu kurzu.

Kurz – 3. týden

Třetí týden kurzu řidičů tramvaje nebyl o moc jiný od toho předcházejícího, alespoň co se výuky v učebnách týče. Změny proběhly ve skupinách na jízdy. Jak jsme po zahájení jízd zjistili, náš instruktor Pavel odcházel na dovolenou a bylo jasné, že s ním nevydržíme dlouho.

Náš nejmodernější cvičný vůz ev. č. 5525, T3R.P v obratišti Vozovna Kobylisy. Právě za námi dorazila tramvaj „Vymlouvačka“.

Hned v pondělí jsem přemýšlel, jak asi tento týden bude vypadat. Věděl jsem, že ve středu budeme naposledy jezdit s naším instruktorem a už v pátek budu na voze s někým jiným. V pondělí ráno jsme si v rámci výuky pouštěli různá mírně nepříjemná videa, nehody tramvají z ulic Prahy. To, co následovalo, mě ale překvapilo. Zvažoval jsem několik variant dalšího vývoje v našich skupinách. Jak jsem říkal, v tuto chvíli nás bylo 13 frekventantů na sedm instruktorů, jedna kolegyně tedy jezdila sólo. Avšak můj tehdejší instruktor kurz opouštěl, tedy bylo jasné, že buď budeme jezdit ve třech s kolegyní, která doposavad jezdila sólo, anebo bude muset někdo kurz opustit. To druhé se stalo pravdou; Jeden náš kolega se rozhodl vzdát, ale nikomu nic neřekl, pouze vedoucímu školení. Takže po pár videích a ranním přezkoušení z pravidel silničního provozu nás navštívil lektor, který kolegu poprosil, ať si sbalí věci a šli spolu podepsat výpověď.

Kabina „nejmodernějšího“ vozu T3R.P ev. č. 5525. Všimněte si přidaného ručního řadiče a nového palubního počítače APEX. (foto vlastní)

Kolega se tedy s námi rozloučil a odešel. Voilà, „problém“ vyřešen. Nyní zůstalo 12 frekventantů na 6 instruktorů. Oproti mému očekávání jsem byl přiřazen k jinému instruktorovi, než bylo původně plánováno, a to k Mirkovi, se kterým už tou dobou jezdil můj kamarád Martin. Hned první společný den jsme vyvezli můj úplně první tramvajový vlak, stařičký zrychlovač T3, ev. č. 5502. Příjemným zjištěním pro mě bylo to, že jelikož ani instruktor, ani my dva nekouříme a jsme schopni si obstarat na půl dne svačinu, jezdíme téměř 8 hodin vkuse. Člověk tak najezdí až 2x více kilometrů, a to už je na pokrocích výrazně znát.

Náhodné setkání s druhým cvičným vozem na mostě Legií pod Petřínem (foto vlastní)

Páteční jízdy na „zrychlovači“ jsem si velmi užil. Zavzpomínal jsem na svou úplně první jízdu a objevoval s tramvají další neprozkoumaná místa Prahy. A teď malá reklama na další příspěvek. Další týden nás čeká jízda na nejnovějším voze pražské flotily, Škodě 15T a v pátek pro změnu noční jízdy. Už se moc těším.

Kurz – 2. týden

Druhý týden započal ve stejném stylu jako ten první. Trocha teorie z technické přípravy, organizace provozu a předpisové soustavy. To bylo pondělí a úterý. Jenže pak přišla středa. Pro většinu z nás (první) den D.

Hlavně je potřeba vždy správně nastavit infopanely, aby cestující věděli, kam se mohou svézt. (foto vlastní)

První jízda tramvají

Sešlápnete pedál megalomanského stroje a všechno to na vás spadne. Teorie je ta tam. V pedálech je neuvěřitelná síla, která pohání v tomto případě téměř prázdnou tramvaj. Najednou nejde o zaškrtávací test z teorie jízdy. Člověk musí veškeré činnosti dělat doopravdy a současně.

Před mým úplně prvním rozjetím s tramvají. Na první cestu mi byl přidělen vůz T3 z obratiště Špejchar. (foto vlastní)

Například křižovatka; pokud se jedná o křižovatku s rádiově ovládanou výhybkou musím:
1) zkontrolovat letmým pohledem palubní počítač, zda mi volí správný směr další jízdy
2) zkontrolovat návěstidlo výhybky (černé obrazovky, na kterých svítí červené šipky směru cesty na výhybce) zda je ve směru, který potřebuji, pokud ne, že se změní a v každém případě tzv. zablokuje (blikání šipky) proti přestavení jiným vlakem
3) vjíždím do výhybky a to max. povolenou rychlostí 15 km/h, tedy kontrolovat tachometr
4) zapnout si včas směrovky
5) sledovat tzv. čočky (semafor tramvají), pokud jsou “na volno”, mohu do křižovatky vjet
6) před vjezdem do výhybky ještě zkontrolovat pohledem výhybku, zda jsou opravdu její jazyky v tom směru, do kterého mířím
7) sledovat provoz kolem sebe a chodce, zda se všichni chovají dle předpisů a neohrožují mě (tramvaj a cestující) nebo sebe na životě
8) pokračovat rychlostí 15 km/h přes všechna kolejová křížení a sjezdovou výhybku z odbočky
9) vypnout směrovky, uvést do chodu hlášení, pokud právě vjíždím do zastávky.

Tohle všechno se udá většinou v řádu pár desítek vteřin. A to děláme kurz v létě, za dobrých světelných podmínek a zatím i přívětivého počasí. Lituji kohokoli, kdo si toto poprvé zkusí za bouřky, deště nebo sněhové přeháňky, prostě za jakkoli nepříznivých venkovních podmínek.

Vytuněná kabina stařičkého vozu T3 ev. č. 5502. Před námi druhý vůz stejného typu. Vpravo si všimněte panelu pro instruktora, ze kterého lze mimo jiné simulovat některé závady vlaku.

Po úporné čtvrteční teorii nás v pátek čekaly další jízdy. Tentokrát na nás vyšel modernizovaný vůz T3R.P. S tím bylo řízení daleko intuitivnější, bližší řízení auta. Musím říct, že po náročné středě jsem si páteční jízdy nad míru užil a myslím, že jsem ze sebe vydal o dost lepší výkon. Takže se těším na další jízdy opět za týden a jsem zvědavý, co nového přinesou. Co vy?