Měsíc: Září 2020

Začátek týdne

Pondělí je můj pracovní den. A proto dnes ráno vyrážím na periodickou prohlídku k závodnímu lékaři. Tomu říkám směna! Doktor mi udělá test na drogy, změří tlak a celkově mě prohlédne. Prý jsem prošel a můžu zase dva roky bez starostí řídit.

Kromě mě musí lékaře navštívit i Vanjie. Podle pana doktora se jí jizva po kastraci hojí dobře, takže jsme uspěli a zajistili úspěšnou rekonvalescenci. V pondělí si ještě pro radost udělám své oblíbené lasagne a v úterý pro změnu u sestry mlsáme jarní závitky. Všimli jste si, že rád fotím jídlo? Fotky jsou moje.

• 

• 

Odpoledne Vanjie zbavím její košilky, aby se mohla opět pohybovat svobodně jako divoká šelma, a pak už se chystám na zítřejší výlet. Kam vyrážíme tentokrát? Pro mou zálibu ve vozy T6 jsme se s Milanem rozhodli pro Ostravu. A že to stálo za to!

Výlet do Ostravy začíná už po šesté hodině ráno, kdy se potkáváme na hlavním nádraží před nástupem do expressu Silesia. Jako běžně mám už na začátku cesty mírné zpoždění, tak si u Míly objednávám lahev vody z Billy. Po nástupu se usadíme v jednom z volných kupé a k naší radosti jedeme až do Ostravy sami. Ještě aby ne, vlak je poloprázdný.

V Ostravě nejsem poprvé. Už před rokem jsem se sem vypravil na místní provedení muzikálu Kočky. Moc jsem z města tehdy neviděl. Trochu více jsem ho poznal při festivalu Colours of Ostrava, kde jsem se ale zdržel pouze dva dny. Nicméně naším primárním cílem ani tentokrát nebyly památky města nýbrž tramvaje.

• 

• 

• 

Nejprve se vypravíme do nejfotogeničtější části ostravské tramvajové sítě, k trati na Novou huť. Zde můžete vidět to nejlepší, co může místní vozový park nabídnout. Vůz T6 si pro vás vyfotím a místní vůz T3 nám ochotní řidiči předvedou v obratišti. I modernější ostravské vozy nejsou vůbec k zahození. Celkově mě příjemně překvapuje udržovanost vozů a kvalita tramvajového svršku. Po Nové huti se ještě vydáváme do centra k ústřednímu autobusovému nádraží a po obědě se pomalu vracíme na hlavní nádraží. Rozhodně jsme neviděli vše, což vůbec nevadí. Do Ostravy se rád zase brzy vrátím.

Čtvrtek 28. 5. 2020 – Pátek 29. 5. 2020

98/56 (1/56) – 118 km

Ve čtvrtek načerpávám síly na dnešní noční směnu. Již podruhé mě čeká směna začínající linkou 1. Rozdíl je však v tom, že výjezd z vozovny si užiju ne na Spojovací ale pěkně Malou Stranou na Petřiny.

Jak jsem říkal, výjezd na linku 1 znamená, že budu po této tangenciální lince jezdit několik kol než se mé číslo změní na noční, dnes číslo 98 a to na Spojovací. Toto je jedna z variant. Buď se noční linkou stává denní tramvaj na konečné shodné s tou noční, nebo dochází k tzv. přejezdu. Tedy že linka pokračuje nebo přejíždí do standardní konečné pro noční linku. Podobnou směnu jsem měl s denní linkou 13, která projela Čechovo náměstí a pokračovala až do Hostivaře, kde se z ní stala linka 99.

Při příjezdu na Petřiny si ještě kontroluji, zda se řadím na standardní vnější kolej jako ostatní vozy linky 1. Občas zde dochází k předjezdům na vnitřní koleji, aby kolegové mohli čerpat přestávku apod. Vše je zatím naplánováno standardně a já se tak řadím za kolegy jezdící celé odpoledne.

Cesta na Spojovací je bez problémů. Ano, stále jezdíme přes Libeňský most krokem a ano, je to děsná otrava. Jsem rád, že běžně v Motole nevypravujeme moc linek, které tu vedou. Cesta zpět na Petřiny se ale neobejde bez potíží. Když přijedu kolem desáté na Vltavskou, všimnu si skupinky podnapilých mladíků. Dávám si na ně pozor. Jelikož musím dojít ručně přestavit zablokovanou výhybku, nevyhnu se nutnosti projít salonem. Zrovna v tu chvíli dva muži obestoupí sedící mladou ženu.

„Ty špíno!“ hulákají na ni a stříkají na ni nějaký sprej v lahvi. Nevím, zda jí znají nebo jsou jen šíleně opilí. Okamžitě je vykážu z tramvaje. Oni však odmítají vystoupit. Pohrozím jim tedy policií, na čež se mi vysmějou do tváře a posadí se do zadní části vozu. Dámu posadím na sedadlo za kabinou. Ano, moc nevoní, zjevně se pohybuje po ulicích, ale zároveň je vidět, že je to slušný člověk. Když si pak na Milady Horákové sundavají roušku, mám mladíků už plné zuby. Zvedám telefon a volám na městskou policii. „Kam míříte? Dobře, na Hradčanskou posíláme hlídku.“ A vskutku. Když přijíždím na Hradčanskou už z dálky vidím vozidlo s majáky jak se řítí přes Prašný most a už za chvíli stojí u ostrůvku v opačném směru. Přijdou k mé tramvaji a já otevírám první dveře (pro cestující uzavřené) a vpouštím dva strážníky dovnitř. Pány čapnou a svižně vyvedou ze salonu. Tak už snad bylo toho vzrušení dnes dost.

Poslední cestu na Spojovací jedu v podstatě prázdný. Tam se ani moc neohřeju a mířím jako linka 98 na Sídliště Řepy. Dnes poprvé, čeká mě to ještě jednou. Linka 98 má shodnou trasu s linkou 9 až na jednu výjimku. Místo Olšanskou ulicí jede z Nákladového nádraží na Želivského a Floru. Obsluhuje tedy část Vinohrad a umožňuje v noci lepší dopravní spojení pro tuto čtvrť. Obyvatelé bydlící kolem Olšanské stále mohou dojít z náměstí nebo od nádraží.

Změnou oproti standardní trase noční linky je pak trasa přes Jiráskovo náměstí, kolem Tančícího domu. Důvodem je výluka na křižovatce Újezd, kde se pracuje na výhybkách a kolejích. Pro mě fajn změna oproti mně tak známé lince 9, cestující vypadají informovaní, sám ještě doplňuji hlášení do vozu upozorněním přes mikrofon. Nikdo si za celou noc nestěžuje.

Ráno po zatažení mě ještě mile potěší setkání s Vendulkou. Má dnes výjezd na solo linku 15. Ta mě čeká v neděli. Ona si však vytáhla žolíka a směnu stráví na voze T6. Vůz tedy nachystáme společně a já mám alespoň příjemnou cestu domů se svou drahou kolegyní.

Sobota 30. 5. 2020

12/5 – 109 km

Po pátečním odpočinku mě čeká směna na zkrácené lince 12. Stále se obracíme na Smíchovském nádraží. Celý úsek Nádražní ulicí a na Barrandov je této lince odepřen, a tak je to takové krátké kolečko. O víkendu pohodová směna, v týdnu zde vznikají velká zpoždění. Jsem rád, že je sobota.

Po vyzvednutí desek ve výpravně a převzetí klíču si kráčím po dvoře naší vozovny k šesté koleji. Můj vůz zde stojí jako první, proto nic nebrání tomu vyjet z vrat až po námezník (bílou čáru na fotce výše). Ač to tak ráno nevypadá, přes den se nám hezky vyjasňuje a to je dobře, protože podle jízdního řádu nás s vozem 9347 čeká celkem pěkné vzrůšo.

Jelikož se léto kvapem blíží, vozovna Střešovice začíná vypravovat linku 41. Ta se kromě linky 12 a 17 pohybuje smyčkou Výstaviště Holešovice a my jí musíme dát dostatek prostoru. Navíc se zde zpětně pohybuje až do zastávky Planetárium, kde pak čeká něco přes čtvrt hodiny do svého odjezdu.

V prvním kole, kterého se to týká, stojím na odstavné koleji tak, abych umožnil průjezd vlaku linky 17, který má odjezd přede mnou a pouští za obloukem linku 41 po své vnější koleji. Na tyhle zmatky se přijde podívat i Melody, věrná fanynka.

V druhém kole se už na historický vůz linky 41 podívám. Pouštím ho projet z jeho nástupní zastávky. Až pak mi dojde, že jsem mohl kolegům hodit do správného směru výhybku. Další kolo už to napravím, ať mají náročný den o něco snazší. Moc mě baví propojení moderní dopravy s historickými vozy. Jsou to opravdu maličkosti. Nicméně i takové ozvláštnění směny mi dělá velikou radost z mé práce.

Neděle 31. 5. 2020

15/7 – 60 km

Že mě čeká linka 15 jsem avizoval už po noční směně. Co jsem však tou dobou ještě nemohl tušit, je to, zda se dostanu na vůz T3R.P nebo T6. Oba jsou totiž u nás ve vozovně v sólo variantě k dispozici.

K utlumení mého počátečního nadšení se z nástěnky dozvídám, že si jdu na první kolej pro vůz RP. Nedá se nic dělat. Nicméně linku 15 mám opravdu rád a věřím, že si ji užiju i při šlapání na pedál. Přeci jen mám teď z noční směny natrénováno. Co jsem ale nevěděl, je to, že jsem si na noční směně namohl bedra tak, že dnes už ve stejné poloze sedět nemohu. Záda mě bolí jako čert, a tak bude má dnešní poloha o něco více ležmo, než jsem původně plánoval.

Dnešní zamračený den se nerozjasní. Ba naopak. Chvíli sedím ve smyčce Olšanské hřbitovy v kabině i za úplného deště. Právě tady se čerpá přestávka. Ideální pokud si chce člověk skočit pro kávu nebo něco k snědku. Za deště však radši zůstanu o hladu a v kabině v suchu.

Cestou se mi stane pouze jedna nepříjemnost. Zvyklý na automatické hlášení zapomenu vyhlásit zastávku Čechův most a i přes pokračující déšť musím ven ručně přestavit výhybku, které jsem svým nedopatřením vyslal špatný signál. Jízda se sólo vozem je takto o víkendu moc příjemná. Možná i kvůli horšímu počasí není cestujících mnoho a přes zpětné zrcátko mám o dění ve voze skoro tak dobrý přehled, jako bych měl ve voze 15T díky kamerám.

Pohodlí našeho moderního vozu ale nic nenahradí a já vůz rád předávám kolegovi na odpolední směnu. „Všechno v pořádku, užij si směnu,“ s těmito slovy mu vůz na Andělu přenechám a utíkám domů. Posledních pár dní jsem toho mimo tramvaje moc neviděl, a tak už se těším na další aktivity, které jsem si na příští dny naplánoval.

Druhý týden

V pondělí je den dětí. Pamatuji si, jak jsem jako malý tenhle den miloval. Všude tolik příležitostí jak se pobavit, co zažít a vyzkoušet. Dnes už si to pochopitelně tolik neužiju, ale vnímám, že se to stalo marketingovou akcí podobně jako každý jiný svátek. Proto je snad těch aktivit čím dál více. Jako malý kluci se ale s kolegou Jirkou vydáváme na průzkum dění na Barrandov.

Ani jeden se tu běžně nepovozíme. Provoz zajišťují kolegové ze Strašnic a Pankráce kvůli menšímu vypravení jejich vozoven. Mně osobně svezení po Barrandovské estakádě, kterou běžně jezdím často, už docela chybí. Je to takové deja vu se sem najednou podívat. Hodně se toho změnilo v obratišti Sídliště Barrandov. Je nyní menší a koleje už vedou směrem na Slivenec, kde se v dohledné době začne stavět první etapa prodloužené tratě. Jsou zde z toho důvodu i nová návěstidla. Na slepé koleji běžně parkují naše motolské vozy T6. Třeba se zde na nich stihnu v příštích měsících svézt.

• 

• 

• 

Nicméně celé to trajdání nás vyčerpalo tak, že jsme brzy zabloudili do nedalekého pivovaru. Andělský pivovar je relativně nový podnik, na který z tramvaje koukám v Lidické ulici už dlouho. S kým jiným než s Jirkou bych sem měl zajít? Oba jsme milovníci dobrého piva.

Večer se pak koná setkání větší party tramvajáku, kde se bude domlouvat společná letní chata. Na setkání je to z Anděla pár kroků, takže není kam spěchat a s Jirkou stihneme probrat všechny novinky.

Další dny už jsou více méně odpočinkové. S kamarádem zkoukneme další díly oblíbené reality show RuPaul’s Drag Race, a pak si po letech zahraju oblíbené Heroes of Might and Magic III. Velká klasika a nostalgie, která navrací vzpomínky.

Sobota 6. 6. 2020

10/3 –99 km

Dneska nastupuji na odpolední linku 10. O víkendu přebíráme většinu vlaků na Andělu. Kolega mi vůz předává s tím, že je vše v pořádku. Jelikož musí střídání proběhnout relativně svižně, nechávám i přes současnou situaci hlubší očištění kabiny až na přestávku na konečné. V Řepích nejprve provedu inspekci vnějšku vozu a pak se přesouvám zpět do kabiny si ji dobře vydezinfikovat. Když otírám vlhčeným hadříkem APEX, palubní počítač řidiče, skočí mi do nastavení hlásiče trasy. Nevěnuji tomu pozornost, protože hlásič nastavovat nepotřebuji. Když se ale rozjíždím a chci nastavení vypnout, náhle narazím na problém. Počítač nereaguje na dotykové povely. Zkouším nejprve reset počítače a následně restart celého vozu. Nic bohužel nepomáhá.

Kontaktuji tedy dispečink, výjimečně přes mobil, protože přes rozbitý palubní počítač to provést nemohu. Dispečer zavelí, abych s vadným vlakem dojel do domovské vozovny Motol. Nástupní zastávku v Řepích, kde již čekají cestující na můj odjezd tedy pouze projíždím. Jelikož má tramvaj nevysílá požadovaný směr pro výhybky, který běžně zajišťuje počítač APEX, musím si výhybku do vozovny přestavit ručně stavěcím klíčem. Vlak předávám na denním ošetření a vysvětluji, co se s vozem děje. Dnes tedy budu fasovat záložní vlak.

Výpravčí mi volá, že na mě bude čekat vlak na 19. koleji, se kterým bych měl stihnout vyjet do času pravidelného odjezdu ze zastávky Vozovna Motol. Když vlak najdu, už ho chystá záloha k výjezdu. Vše prý funguje jak má a my se tedy rozjedeme k vratům vozovny. Na malou chvíli na displeji ještě vyskočí závada mechanické brzdy, ale po zastavení zmizí a znova už se neobjeví. Naštěstí. Všechno se seběhne během pár minut.

Výpravčí mě ještě přijde k vratům pozdravit. Poděkujeme si za dobrou spolupráci a na čas odjezdu vyjíždím z vozovny Motol. V zastávce Hotel Golf se nakóduji jako linka 10 a pokračuji dál, jakoby se nic nestalo. Jelikož se nám v červnu zkracovaly jízdní doby na všech linkách, mám od té doby desítku poprvé. Permanentně jezdím zpožděný, nemám šanci vše stíhat tak, jak se ode mě očekává. Jedno kolo dojedu do Ďáblic dokonce o 5 minut později bez jakýchkoli mimořádností na trase.

Kolem Anděla si někdo pro změnu hrál s nastavením světel, takže skoro každé kolo stojím na stůj před zastávkou Bertramka z centra. Postupně nám stoupá počet cestujících a občas se chovají opravdu neuváženě. Vyskakují ze zavírajících se dveří. Na Želivského jeden chlapec dobíhal tramvaj v protisměru a šikmo mi skočil pod tramvaj. No a pak to typické roztrhávání dveří. Je to tak složité? Pokud se dveře zavírají, stačí zmáčknout tlačítko a řidič, pokud to lze, dveře opět otevře. Pochopil to dnes jen jeden člověk, od pohledu hádám že cizinec.

Neděle 7. 6. 2020

9/8 – 183 km

Co by to bylo za neděli bez celodenní směny? Nástup brzy dopoledne a konec ve večerních hodinách. Tuhle směnu už určitě znáte, většinou je to směna na lince 9. V posledních pár měsících jsem ji měl hned několikrát. Mým cílem je na takové směně být co nejvíc v klidu, snažím se nebrat si nic k srdci, protože jinak je hodně těžké dvanácti hodinovou směnu ustát.

Ono se to snadno řekne. Jenže za směnu vás ovlivňuje tolik různých vjemů, že je opravdu nesnadné, je pak nechat plavat. Každý chodec skákající pod jedoucí tramvaj, každý dobíhající, který skoro rozbije dveře tramvaje, je potřeba se s tím umět vyrovnat. Dnes mě ale překvapí něco jiného. V pravidelných intervalech, či na povel dispečera hlásíme do vozů, aby cestující nosili roušky. Problém je v tom, že toto hlášení se ozývá přes hlášení zastávek. Jako řidič, který má nastavené automatické hlášení zastávek, tak snadno zpanikařím, zda byla zastávka vyhlášena nebo ne. Ptáte se proč? Protože na tom závisí, zda můj vlak pojede správným směrem nebo ne.

Ve chvíli, kdy vyhlásím zastávku, počítač ví, zda je v následujícím úseku mezi zastávkami rádiově ovládaná výhybka. To znamená, že pak dané výhybce posílá žádost na směr další jízdy. Vezměme si příklad: jedu ze zastávky Národní divadlo na Újezd. V počítači je požadovaný směr jízdy rovně (vpravo ze zastávky Národní divadlo jede linka 2 a 18, linka 9, 22, 23 a 41 jedou rovně, vlevo se běžně nejezdí). Když dojíždím do zastávky Újezd, musím já nebo automat vyhlásit tuto zastávku, načež se požadovaný směr změní na vlevo (vpravo jezdí ostatní linky kromě linky 9). Hned u zastávky Újezd je totiž přijímač rádiově ovládané výhybky, který se potřebuje požadovaný směr dozvědět.

Jenže jako řidič na voze Škoda 15T mám běžně hlášení zastávek přenechané automatu, který to zvládá bravurně za mě. A kde je zakopaný pes? Stále je nutné počítač hlídat, zda zastávku vyhlásil. Jenže, když se vám ve stejnou chvíli ozývá hlášení o rouškách, jen těžko zaznamenáte, že byla zároveň vyhlášena zastávka. Takže v tuhle chvíli jsem zpanikařil, a když jsem neslyšel vyhlášení zastávky automatem, vyhlásil následující zastávku ručně. Katastrofa, říkáte si určitě. No ani ne, ale znamenalo to, že se mi výhybka přestavila nesprávně a já tak musel z pohodlí kabiny ven do ulic, přestavit si ji ručně. Vyhlásil jsem totiž nechtěně další zastávku Švandovo divadlo.

Když se přes tyto chyby člověk dokáže přenést, není celodenní směna na lince 9 vůbec špatná. Je to asi jedna z mála linek, na kterých si umím takovou šichtu představit. Je totiž záživná, na obou konečných je relativně rozumná pauza na to se alespoň napít a vyčůrat. No a v Řepích mě čeká prvotřídní jídelní servis mé drahé maminky. To se to pak jezdí, když je člověk spokojeně nakrmený.

Shrnutí

Tyto dva týdny byly pracovně naplněnější, což dokazují i čísla, kdy jsem najezdil celkem 569 km a vystřídal hned 6 vlaků, z toho dvakrát vůz T3R.P, pro mě zatím stále atypický. Stálo to za to!